Od hodnoty ke hříchu

Faleš střídá ctnost. Ctnost je zavražděna zkaženými hodnotami, které nabourávají, až nakonec rozboří most napříč ctnostmi. Hodnoty jsou zkaženy, ale proč? A proč pak zabijí své ctnostné bratry Co je ctnost bez hodnoty, co je bratr bez bratra?

V rámci karmy jsme uvězněni v bolesti, kterou sami tvoříme.

V rámci lásky jsme to co dáme.

V rámci bolesti zmírníme bolest, když soucítíme.

A v rámci kreativity, budeme napadeni myšlenkou nad, kterou právě prokrastinujeme.

Když platí tyto zákony, jakto že jsme stále tam kde být nechceme. Jakto, že děláme něco co dělat nechceme. Jakto, že myslíme nad tím nad čím myslet nechceme?

Naučili jsme se výchovou, že většinou, to co dělat nechceme, je to dobré pro nás.

Je ale důležité pochopit, že přijde den, kdy zodpovédnost za to co chceme a nechceme bude jednou jen a jen na nás. V dospělosti nebudou rodiče, nýbrž jejich projekce, projekce v nás. Ze kterě těžíme v rámci životního štěstí, abychom se stali opět projekcí a byli nošeni v srdci našich potomků.

V rámci duality, musí být nejdříve zle, aby mohlo být dobře, když je dobře a chováme se k dobrotě samotné dobře, nebude tak zle, jak by bylo kdybychom ji zneužili. Jsme vězni pravidel, dávno přežité společnosi  která apeluje na dodržování pravidel v prostředí, pro které nejsou relevantní. Meníme svět, ale ne sebe, chceme vše a přitom jsme nikdy neměli nic. Bojíme se strachu a přitom, jsme ho nikdy necítili, cítíme zášť a při tom jsme nikdy nemilovali...

Sklenice bytí

Vidíme to, co jsme schopni pochopit. Chápeme to, co se nebojíme vidět.

Jistě všichni známe přísloví, definující pesimisty, realisty a optimisty.
"Sklenice je buď poloprázdná, nebo poloplná" - To tvrdí ohledně poloprázdnosti pesimista a okolo poloplnosti optimista. Ovšem, pak přijde realista a řekně, že
sklenice je obojí, tedy poloprázdná i poloplná, a ve finále je to jen sklenice a určitým množstvím vody.

Ano, souhlasím s tvrzením nepřímo upozorňující na dualitu, sklenice je obojí, záleží na úhlu pohledu.
Co když ale sklenice jsou dvě? Co když jedna je opravdu polopná a druhá opravdu poloprázdná, to ale nejde, však obě jsou, obojí.
Co kdybychom ale měli jednu sklenici plnou, a vedle ní, z každé strany sklenice poloprázdnou a poloplnou. Z další volné strany sklenici prázndnou a pak z poslední volné strany,
vodu bez sklenice, vylitou na ploše u ostatních sklenic.

Co nám to říká? Je to další definice reality ? Tedy vycházející ze základu, ve kterém máme sklenici, z půlky naplněnou, z půlky prázdnou, tedy obojí.
A tedy ono rozšíření o sklenici absolutně plnou, absolutně prázdnou a vodu bez sklenice? Ano, já se domnívám, že to je další definice reality, tedy světa, ve kterém
žijeme.

-Analytická analogie vody, sklenice a vody a sklenice-


Je- li sklenice poloplná - jsem optimista /vnímám část obsahu/
Je- li sklenice poloprázdná - jsem pesimista /vnímám část obsahu/

Vnímám- li sklenici poloprázdnou i poloplnou - jsem realista (jsem osoba vnímající "plnost" i "prázdnost" najednou, ikdyž jde v podstatě o to samé, akorát každé z
 jiné strany) /vnímám obě verze obsahu/

Je-li sklenice plná - jsem ??? (když jse sklenice plná, mohlo by to naznačovat to, že jsem osoba, co ráda řeší věci, tedy vodu "obsah" ve formě "sklenice"
 a její "plnost" i "prázdnost", až potom co je sklenice skutečně plná, nebo skutečně prázdná) /absoltuně vnímám kompletní a "ukončený" obsah/

Je- li sklenice prázdná - jsem ??? (uvažuji i tom, že to co určuje její "plnost" a "prázdnost" je relativní a je velie důležité uvažovat o tom,
že sklenice je důležitější bez vody, tedy samotná forma "sklenice" je důležitejší, než obsah "voda" v jakémkoli množství se v ní vyskytující)
/vnímám absolutní prázdnotu obsahu a soustředím se na možnosti strukturu formy/

Je- li voda bez sklenice - jsem ??? (uvažující mimo konvenční formu)
/Vnímám obsah neomezený formou/

Vmímám- li vodu samotnou a sklenici taktéž (ale ne vodu ve sklenici) - jsem ??? (osoba vnímající formu i obsah odděleně, nezávisle na předešlých souvislostech )
/Vnímám potenciál formy - nenaplněnou formu a nezformovaný obsah v jeho ryzí surovosti/

Vnímám-li vodu a sklenici, mimo sebe, a k tomu vnímám sklenici a vodu v sobě, a to v různé
 "poloplnosti a poloprázdnosti" a "plnosti a prázdnosti" - tedy množství obsahu "vody" ve formě "sklenici", jsem?
/Vnímám absolutně naplněnou formu a nenaplněnou formu (kontrast plnosti a prázdnosti a poloplnosti a poloprázdnosti) - tedy různé množství obsahu - různé využití formy obsahem - různé ovlivnění obsahu formou /


-Cože to?-

Ano, co to vlastně říká, že ? Říká nám to, co jsme chopni vidět v jedné obyčejné věci ? Ano. Domnívám se, že vždy záleží na tom, co dokážeme a jsme schopni vidět.
Co připustíme, co nám dovolí naše bytost jako taková. Dle mne, se dá říci, že vidíme to, co jsme schopni vidět, a to co jsme schopni vidět, je to co určuje naši duševní hloubku, tedy potenciál a možnosti.

Vždy jde o to, co jsme schopni vidět, nezávisle na tom, "co je jaké". Může to určit naši osobnost? Může to určit naši duševní hloubku? Může to určit to, kým jsme?
Ano, ano a určitě ano.

Dokážeme-li tedy vidět v něčem něco víc než to, co to skutečně je, nebo to "něco" co mělo být viděno bylo skryté pro ty meně vyspělejší a pokročílejší vnímání, máme tedy vyspělejší vnímání, vidíme a cítíme "neviditelné".
Je tu však zákon duality, kontrast, a to ten, že ten kdo vnímá za hranici možností většiny, má potíž vyjádřit to co vidí, což je nekonečně bolestivé.

Je dobré být ten, co vnímá až příliš? Nebo ten co dokáže přepříliš vysvětlit to převelice málo vnímané? Je dobrý být ten co umí obojí průměrně, nebo neumí ani jedno?
V konečném důsledku, jde vždy o to, s čím jsme spokojenější.

Vidíme přece to, co jsme schopni vnímat, vnímáme to, co je odrazem nás samých, a to kým jsme určujeme tím co děláme. Je to cyklus? Nejspíš ano, hovoří tak, že:
"Dělej netradiční a netradičním budeš." To kdyby vše bylo podloženo aktivitou, ano je, stejně tak, jako je vše podloženo hmotou, ano je. Podle Lisy Randallové žijeme v Pí dimenzy, hloubka, šířka a výška, no k tomutu
 dimenzionálnímu guláši co vařili transdimenzionální kočička a pejsek, které ale zjedodušeně už několik tisíc let osvolujeme převelice prostě "božstvo", ještě 0,14 času, čas je ta veličina, kterou ovládat nemůžeme,
jsme její součástí, neznáme jí ze 100%, zatímco hloubku, šírku a výšku ano (poloodborné "možná").

To byl ale jen odskok, říkající, že když si myslíme, že "poloprázdnosti" opak, je "poloplnost" a na půli cesty je plnosti "plná" sklenice, která má ale zase opak v absolutní "prázdnosti". Ovšem, tato
absolutní "plnost" a "prázdnost" mají opak ve sklenici bez vody "sklenici" a vodě bez sklenice "vodě".

Dá se tedy říct, že existuje dualita, která má kontrasty (protipóly) a každý kontrast může být zároveň kontrastem k jinému, který souvislost daného kontrastu vytahává
pryč z jedné duality do druhé, je to tedy tak, že jeden kontrast, má svůj přímý opak v jedné sémantice, ale i v druhé sémantice, níž je součástí, je tedy součástí
víc podmnožin (nebo množin?). A to samé s dualitou jakožto nositelem obou kontrastů. Takže kontrast má více kontrastů ve více dualitách a samotná dualita je i kontrast.

Co je uvnitř, je i na povrchu, co je na povrchu, je i uvnitř. No přeci stejně jako hvězdy - vesmír a neurony - mozek.

Kontrast sem, kontrast tam, šťastni budeme vždy v daný čas a v daném místě jen jednou pro nás jako takové, tak tedy šťastni buďme.

Slušnost nevábná

Jakoby slušnost smrděla. Základní pokyn lidstva, tři P. Pozdrav, poděkuj a popros. Ne vždy jsou třeba všechny tři, ne vždy se dají použít alespoň dva, ale jeden, zásadní by se alespoň používat mohl.

"Já vám děkuji", skvěle, pak tedy, "Není zač", úsměv a jdeme se každý svým směrem. Je divné být slušný? Skoro to tak vypadá. Ne, slušnost není přežitek doby staré a ani divnost doby dnešní, je to kodex, myslícího a cítícího občana, člověka, bytosti.

Je to univerzální prvek komunikace, který jde přenést z verbální komunikace i do té neverbální, tedy do gest a mimiky. Přesto, jakoby to byl problém. Jsme-lo vyspělejší než zvířata, komunikujme verbálně, pokud někteří z nás ne, alespoň učiňte projev neverbální komunikace (gesto, mimika), v rámci komunikace, kterou už tak odbýváme, a kterou by vám ze svým zpracováním omlátilo i ono kuře paní domácí. Samozřejmě, že žertuji, zvířata co jsou "nadáni" mimikou a gesty jsou trochu jiná (kočky, šelmy, psi, vlci, opice).

Když to tak řeknu, i opice se vyjadřuje líp než někteří jedinci. Což je smutné, ale jasně vysvětlující, jak ve světě komunikace jsme tak blízko sobě, až jsme nakonec od sebe.

I zvířata jsou větší lidé než lidé. Jsme lidé, ne zvířata. Avšak v tomto směru, buďme raději zvířata.