Souslednost časovou nesouslednosti

Nevýhody přitomné budoucnosti

Přítomnost je přelom mezi minulostí i budoucností, je to "teď" v jeden moment, které dělí "bylo" od "bude".

Jsme ničím v přítomnosti, pokud myslíme na budoucnost, tak moc, že jde přítomnost, která by dokázala onu budoucnost, o které sníme, nechat shořet v plamenech marnivé zahleděnosti.

Je moudré se poučit z minulosti, v rámci minimalizace chyb v budoucnu. V rámci premisy, že minulost ukrývá budoucnost, je přítomnost práhem mezi chybou a poučením, stejně tak je nositelem míry, mezi oběma škálami.

Budoucnost je přítomnost kýžená, na rozdíl od té, která je onou nepříznivou přítomností, vytvářející nutnost si přát něco jiného, je to nespokojenost a chuť, hlad, ztělesněná nutnost, nutnost po spokojenosti, což souvisí s dualitou, a to tak, že abychom mohli být spokojení, musíme vědět co spokojenost skutečně je, načež toto uvědomění získáme jen z negativního prožitku, který s touto skutečností úzce leč bolestivě souvisí. Z nespokojenosti, plyne spokojenost, ale zároveň i její docenění, protože bez rozdílu, by nebylo co porovnávat. A bez možnosti porovnání by nemohla být použita naše přirozená moudrost.

I tak je ale přítomnost nejmoudřejší ztělesněním moudrosti života, a to když využijeme poučení z minula do přítomnosti, a když z dané přítomnosti vytvoříme přítomnost kýženou.

Čiňme v přítomnosti tak, abychom měli v budoucnosti hrdý pocit z minulosti.

Uvědomění časové souslednosti vede k uvědomění i své osoby, osoby na cestě životem, životem, který je naší cestou, cestou, která je vyplněním potenciálu naší osoby, kde vyplnění potenciálu osoby, je skutečný projev svobody.

Je paradoxní, že k osobní svobodě se dostaneme přes řád, že důkaz síly jde přes to, jak si dokážeme přiznat slabost, a že to jak budeme moci být v životě úspěšní a šťastní,
závisí na tom jak šťastní a spokojení jsme v životě vlastně nebyli.

Co s nevyužitým časem?

Nemáte co dělat? Ale jistě máte co zlepšovat.

Nemáte co zlepšovat? Jistě je něco co vás trápí.

Nic vás netrápí? Ale chcete přece něčeho v životě dosáhnout.

Nechcete něčeho v životě dosáhnout ? A už jste něčeho dosáhli? Ono i když se to nezdá, vždy je cesta, po které se dá jít, i když nás už jedna cesta do cíle dovedla, je tu další, po které se dá jít, záleží však jestli chceme.

Ničeho jste nedosáhli? Tak je nejvyšší čas tuto nepřízní pro dosažení vašich cílů plnou chmurnost otočit k lepšímu, nemyslíte ?

Cesta byla delší než dlouhost samotná a vy stále jdete, avšak už nevíte kam ? To protože jste skoro tam, tam kde leží cíl!

Zde se z vás stává více než ten, který na cestu vešel, zde jste v této fázi pro to, kvůli čemu jste na tuto cestu šel. Transformace. Učiní z žáka dané cesty na mistra směru, až nakonec budete objevitelem cíle, cíle možná pro svět, ale zcela jistě pro sebe, čímž budete moci dosáhnout úrovně světové.

Na cestě, tedy té správné, bychom se měli najít, ale abychom se mohli najít, tak se musíme nejdříve ztratit, protože je více než možné, že jsme to nebyli zrovna my, kdo na cestu vkročil, jen jestli se pak na cestě objevíme a budeme to skutečně my, jsme na cestě pravé.

Cesta je výsledkem minulosti, která je přítomností, cíl, tedy výsledek přítomnosti, je budoucnost našeho směru.

Cestou

Neřešme neustále zda-li jdeme po té správné života cestě.Řešme jestli po nějakě cestě vůbec jdeme.Je třeba mít na paměti, že abychom mohli jít, musíme mít cestu, a abychom měli cestu, musíme jít.


To, že jdeme a nevíme kam, neznamená, že nikam nedojdeme, stejně jako když jdeme a nedocházíme nikam znamená, že jenom prostě ještě nejsme tam, kam máme dojít.Proto jděme s mírem v srdci a s klidem na duši, s rázem v kroku a chutí ku dalšímu, s důvěrou k cíli a k lásce k chůzi jděme, prosté jen jděme.


Protože jen s prostostí dojdeme tam, kde ji nejvíce ocení. Proto nám žádná cesta není neschopna se časem, cestou ukázat. Proto nám žádný vlak není schopen ujet, sami jsme svým vlastním vlakem a cestou, po které jede, jedeme. Jestli my, svůj vlastní vlak na své vlastní cestě ujedeme sobě samým, jsme nejspíše ve vnitřním rozporu, který je co nejdříve nutno vyřešit. Jsme totiž nejspíše stahováni do propasti nás samých, kde jsme schopni sami sebe uvěznit a držet, dokud sami neshledáme, že jsme hodni k uvolnění z naší vlastní vazby.
To je co to dokáže způsobit rozpor, pošle nás proti nám, a tak nejsme nikam na naší vlastní cestě schpni dojít, a proto nám na stanici jménem život, nepřijíždí vlak s názvem proud času po cestě nás samých, a tak čekajíc v zásadě sami na sebe ztrácíme nárok na náš vlastní potenciál, což je náš trest, a zároveň i zločin.


Protože jen chůzí dojdeme tam, kam chceme, a dokonce tedy lze možno tu pravou cestu potkat u cesty jiné, a tak jděme, a tu pravou cestu, potkáme někde cestou.

Doba chmurných etýd

Etýda chmurné doby

Zatímco peníze se vydělávají hůř, ale utrácejì snáz, my lidé zkonzumováni touto všepojídající dobou zapovězeni ku změně a nasměrováni ke stálé nekonečnosti zbytečnosti této duchaprosté a politování hodné lidské etýdy, plačící nad svým již už krvácejícím ryzosti bratrem na hrobě s titulkem ctnost, nanejvýš charakterizující konzumní kanibalismus této ctností zřeklé a dekadenci oslavující doby, která je oplývaná a je sama sobě oplývající zničeností sebe sama a svého obsahu, my.

My, podpalujeme obsah své doby a forem našich, tedy nás samých s oslavou nového kultu, který je chápán jako evoluce nás samých, přitom si neuvědomujeme, že se z nás stávají neohněvzdorní pyromanové, oslavující iluzi jedinečnosti v ropných lázních životního prostředí našeho snažení.

Vnitřní růst

Zbytečnost zbytečnosti

Chceme-li opravdu růst, musíme se oprostit od zbytečnosti nás samých, a to právě od té  zbytečnosti , která kráčí vůči nám samým a světu okolo nás. 

Apelujme tedy na smyslnost nás samých za účelem oproštění se od své vlastní zbytečnosti, na cestě účelnosti a směrodatnosti našich životních cest.

Strop našich možností, možnosti našeho stropu 

Každý jsme svým vlastním stropem, buď budeme do něj dále nesmyslně narážet, nebo ho posunutím svých vlastních cílů posuneme, čímž způsobíme i posun naších vlastních možností a kupředu posunutím svých vlastních možností posuneme i sami sebe.

Jsme sami sobě cílem, na cestě posunutí našeho vlastního stropu, a to do cíle jménem navýšení svých vlastních možností. A jestli budeme mít stále vůli posouvat svůj strop možností, jsme sami sobě možností nekonečnou. 

Jsme svým vlastním stropem, posunutím nás samých posuneme i rozsah našich možností v místnosti jménem bytí.

Všichni jsme jedineční

Akorát každý jinde.

Velkolepost je skvělá, stejně jako velkolepost ducha, myšlenek a bytí. Avšak velkoleposti bez správného usazení není nic jiného než zkoušení o zbytečnosti, což je samo o sobě zbytečné. Proto jestli můžeme-li být, jsme velkolepí, apelujme na správné nasměrování a usazení oné velkoleposti našich osob, našeho konání, našich myšlenek i bytí.
Místo růstu, může přijít propad, místo obohacení, škoda a místo řádu, chaos.

Každý jsme velkolepá, jedinečná subjektivní forma objektivní reality, ke které máme subjektivní vztah jako ona k nám ten objektivní. Každý v rámci své vlastní formy můžeme naplnit potenciál nejen své formy, ale i té části objektivní reality, ve které je naše forma jedinečná.

Činmě tedy v rámci své vlastní velkoleposti za účelem transcendence naší formy, vůči realitě, která nám je stropem a jejíž růst je zároveň bojem prosti zbytečnosti a činěním neustálého rozšiřování možností formy naší, a hlavně vůči realitě objektivní. V rámci své velkoleposti buďme jedineční, abychom mohli uplatnit neustálým navyšováním sebe sama nekonečnost, nekonečnost sebe sama se zacílením na svou vlastní jedinečnou velkolepost.
 Jsme nekoneční díky svým vlastním možnostem. Jsme sami svou vlastní nekonečnou možností.