Respekt jedinečnosti

Slabost, jako nejsilnější síla na světě

Jsme li sami respektováni a chráněni a možná i koneckonců milováni, jedinečností osoby jiné, je necitelné nečinit to samé téže osobě, to také však i v případě hnusí li se nám daná osoba. Jsme však lidé, někdy však nevím jestli být člověkem je chybou, nebo jestli chybovat je lidské, avšak jediné co nám zbývá je jistota toho, jak se chováme, tak cítíme a jak cítíme, tak přesně myslíme. I když možná, ne ? Nebo ano? Inu je však důležité si brát v potaz to, že i to nejsilnější přesvědčení může být naší největší chybou, proto přesně je chybovat lidské, ne proto, a to i když daný člověk neznamenal pro jeho stvořitele chybu, ale proto, že ne pro ostatní jsme chybní, ale to, že  sami pro sebe můžeme být chybní, sami sobě neupřímní a tudíž  chybou jako takovou, která je s možnou přirůstající slabostí silnější, či právě slabší a dle toho ovlivňující zbytečnost sebe sama a svého životního umístění.

Je tedy necitelné nebýt konatelem lidské vzájemnosti, což většinou konáme proto, že ten, který se dobývá do našeho soukromého osobnostního hradu, je ten co v něm již je, ale právě jako ten, který  tam nechce být daným hradem, ne proto, že by se mu hnusil jen jako on, ale právě on, ona část mu připomíná právě tu část sebe sama, která je reprezentací zhnusení své vlastní osoby ze své vlastní osoby.

Proto, je možné, že některé lidi u sebe nechceme ne proto, že by byli hnusní, ale proto, že připomínají hnus nás samých, kterého se chceme zbavit, ne ho mít u sebe, a proto, jsme právě umocňovatelé oné slabosti, a to tím, že od slabosti sebe sama jako takové unikáme a štítíme se jí, není to strach, ale slabost vzdalující nás skutečně od nás samých. Chceme li umocňovat sílu čelme svým slabostem, děkujme jim, respektujme je, chraňme je a milujme, protože když jsou, jsou indikátorem a zároveň směrem, že je třeba se vydat daným směrem, to proto, abychom mohli být svou vlastní ryzostí a právoplatnou jedinečností své osoby, což je projevem toho, že jsme zdolali tu největší překážku, nejsilnější sílu táhnoucí ke dnu vše co by mělo k nebesům stoupat, svou vlastní slabost.

Povrch obsahu, obsah povrchnosti

Povrch obsahu, obsah povrchnosti

Zapomenuti ve formě

Způsob poráží smysl, syntaxe zase sémantiku. Necháváme dokonce, nejen aby syntaxe ovlivňovala sémantiku, aby způsob ovlivnil podstatu a smysl. A jako otroci své vlastní duševní slabosti projevené ve způsob věci, apelujíc na způsob a styl cesty, neřešíme to kam vlastně cesta vede a kam po ní dojdeme, ale spíše tak, jak cesta bude vypadat, jak bude probíhat a jaký bude vzbuzovat dojem. Nejsme snad sami sebou, abychom jako napodobovač řešili to, jak ve vší povrchnosti, jejímž otrokem jsme , budeme vypadat? Neuvědomujíc, že povrchnost stimuluje koncentraci marnivosti ducha, jež je projevem nenaplněnosti jeho vlastního potenciálu.Upřednostňujeme snad styl a způsob nad cílem a smyslem proto, že jsme již zadaného cíle skutečně nebo domněle dosáhli ? Jsme-li však tam kde jsme chtěli být, jsme i tím opravdovým či domnělým, čím jsme si přáli být? Někdo je a ví, někdo zase není a neví, možná proto, že jedni jsou ztraceni v domněnce, nebo lítostivé lži, načež druzí ve slabosti svého vlastního konání, zatemňující jim schopnost snést pravdivý obraz sebe sama.

Je to smutné, ale i na své vlastní životní cestě se můžeme ztratit a stát se tím kým nepotřebujeme pro to, abychom mohli být tím, kým si přejeme být. Ztráta nutně neznamená ztrátu a bolest nemusí být nutně uspokojením, když ale něco dáme, něco i dostaneme, proto, bolest může být uspokojivá a zejména to, když se ztratíme, nemusí nutně naznačovat to, že jsme skutečně ztraceni.

Ne vždy je zlo zlem, ne vždy je dobro dobrem, ztraceni v polaritě skutku, neznáme vlastně jeho pravý význam, zapomenuti sami v sobě, pochybujeme o jasnostech pomáhající nám růst, jako o nejasnostech, zatemňující pravý vhled na nás samé. A je to dobře, že jsme zlem dotknuti, pochybujme a buďme nespokojeni, zničme naše, nás samé do hlubin sebe sama zatěžující myšlenkové vzorce, musíme se nejdříve vzdát cetky charakteru, abychom se mohli doopravdy ztratit, protože, jen když se doopravdy ztratíme, jen tak se můžeme opravdu najít. A je to dobře, že dotknuti zlem, můžeme cestou pokračovat dále, po zkušenosti zla, je dobro jen a pouze tím, že jenom existuje doceněno víc než dobro existující bez zla. Jak víme co je dobré, když nevíme co je zlé?

Najdeme-li se, bude syntaxe cesty určena námi a cílem, načež se nám i podřídí, místo toho, aby si ona syntaxe podřizovala nás samé, nenechme neživé, aby ovlivňovalo živé a nenechme živé stát se neživým, ctěme vše co je součástí naší ryzosti tedy, cesta, milovaná osoba, přátelé nebo třeba naší ryzostí vytyčená přání, je li to totiž součástí naší ryzosti a je li ryzost tím čím má být, byli jsme tam, kde jsme měli být a jsme tam, kde máme být, tak nakonec budeme i tam, kde být máme.

 Je li v našem jednání a smýšlení naše ryzost, byli, jsme a budeme to opravdu my, a to tam, kde být skutečně máme. To obsah a cíl cesty určují to, jak bude cesta vypadat a jak bude určena, máme-li vnitřní nutnost k tomu, činit z povrchu obsah, nejsem jist, jestli ve skutečném obsahu není jen pouhopouhá prázdnota.

Nesobecká smysluplnost odpovědnosti

Činnost sobě motorem

Čím více známe, tím více vidíme, čím více vidíme, tím více jsme schopni zaznamenat, čím více jsme schopni zaznamenat, tím více jsme schopni replikovat, čím více jsme schopni replikovat, tím kreativnější dokážeme být, čím kreativnější dokážeme být, tím více jsme schopni učinit ze světa místo, ve kterém bychom byli schopni nechat naše potomky bez starostí růst.

Nekonečnosti odpovědnosti

Ach ano dámy a pánové, jsme odpovědni za to jak, smýšlíme a činíme, a to jak v rámci nás samých, tak v rámci našich rodin a lidí okolo nás.

Avšak ne zrovna zejména tolik jako pro naše potomky, v rámci premisy, že tu, zde na světě žijeme pro to, abychom žili, tedy jen pro to, a proto tedy je naše nejvyšší odpovědnost to, mít co nejvíce kvalitní potomky.
Potomci jsou výsledná následnost našich životů, jak byli naše životy odžity, do takového mikro-světa, který sami svou biologickou příčenlivostí a výchovou tvoříme,
budou naše děti narozeny, jsme tedy nejen odpovědni za sebe samotné, ale i za děti, které stvoříme, z tohoto pohledu by se snadno mohlo zdát, že jsme všichni bohy a zároveň prostými věřícími, což však neznamená, že sám bůh jako takový není synem jiného, jeho světu nadřazeného boha, ke kterému se modlí také, jako my k tomu našemu (
popřípadě k těm našim). A tak, každý z nás bohů, co tvoří svou vlastní lidskou rasu (a to tak, že ji pouze rozmnožují), se stává mikro-metaprvkem lidské rasy,
konatelem vlastní odpovědnosti a naplňovatelem odpovědnost své vlastní odpovědnost k danému mikro-metaprvku a podprvků z něho vycházejících.
Kdy už tedy přijmeme odpovědnost za nás samé, pro nás samé ? Kdy přijmeme odpovědnost za to, či předáme našim dětem a co oni předají světu okolo nás? Jen tehdy, kdy
bychom pocítili plnou potíž našeho chování "dnes", na dny "zítřejší", pak by došlo k poučení a následné nápravě.

Jsme klíčem k řešení, a zároveň zámkem otevírající dveře do neznáma

Jsme neznámo, které stojí za to objevit, jsme klíč, který je třeba k otevření sebe sama stvořit.

Neztěžujme si, že svět, ve kterém žijeme není takový jako bychom chtěli, aby byl, když jsme proto, aby svět, byl takový, jaký si představujeme, nic neudělali.

Jsme svou vlastní odpovědností, vycházející z našeho smýšlení a činů, jsme zároveň díky tomu svou vlastní definicí, a tak se ptám. "Kdy učiníme ze světa lepší místo?"
Načež si zároveň odpovím. "Až uděláme z nás samých lepšího člověka."

A jak ze sebe udělat lepšího člověka?

Klíč je v myšlení a činech, činy a slova, myšlenky a snahy nás definují, k tomu je však ještě důležité řici, že onu definici jsme schopni ovlivnit my samotní.
Nebojme se tedy toho, že změnu sebe sama na lepší verzi nás samých nezvládneme, mějme strach z toho, že se o to přestaneme pokoušet.

Snaha a naděje, snaha vyplnit naději, naděje k vyplnění snahy, je dle mě motor úspěchu, všechny silné bytosti na této planetě aktivně primárně definující.
Jak jste na tom vy? Odpověď je pro vás od vás.

Reflexe národa

Jsme sebe sama, když chceme být jako někdo jiný.
Jsme rádi, když můžeme chtít být něčím jiným, než sami jsme.
Dobou jsme nabádáni k tomu být chtít něčím jiným, než sami můžeme být.
Jsme schopni se vzdát nároku sama na sebe, pro potěšení ostatních, při ztrátě uvědomění toho, že ostatní náš život nežijí.

Způsobujeme civilizační zbytečnost napodobováním něčeho, co je v rozporu s naším vlastním přesvědčením, není však v rozporu s přesvědčením většiny, vyznávajíc povrchní hodnoty při poplivávání těch starých.
Na oltáři dějin. Na znehodnocení cti předešlého snažení. V rozporu s morálkou, ctností, správností a dobrem, činíme zlosti a neuvědomělosti sobě samým a sobě samým navzájem v nekonečném snažení o dosažení malichernosti, která nám dá oblíbenost v nicotnosti bytí.
Z neporozumění jednoho plyneme díky disrespektu do neporozumění druhého, přitom se nestydíme poničit vše co nám přišlo na pomoc odvrátit osobní dekadenci.
Nikdo nechápe to co ho přerůstá, protože neví, co vlastně vidí, pokud to co vidíme nám nedává význam jako bychom to neviděli, a proto lidé dnes již málo cení ctnosti, dobro, správnost, snahu a vlídnost.
Z vlastního strachu z vlastní prázdnoty ničíme své vlastní a přemlouváme, aby se na počest slabosti ku docenění skupiny, zbavili jejich osobní plnosti jež je jejich vlastní jedinečností.

Snažme se být lepší, než sami jsme, a přitom zůstaňme tím čím jsme, protože to, náš potenicál, je to kdo jsme, je skutečně to co máme, a tak jděme sami za sebou, všechno ostatní je malichernost.
Zatímco v nitru, již přesně víme kdo jsme, povrch zatím z nevědomosti toho kým je, je tím co mu ostatní nevědomci řeknou.