Nesobecká smysluplnost odpovědnosti

Činnost sobě motorem

Čím více známe, tím více vidíme, čím více vidíme, tím více jsme schopni zaznamenat, čím více jsme schopni zaznamenat, tím více jsme schopni replikovat, čím více jsme schopni replikovat, tím kreativnější dokážeme být, čím kreativnější dokážeme být, tím více jsme schopni učinit ze světa místo, ve kterém bychom byli schopni nechat naše potomky bez starostí růst.

Nekonečnosti odpovědnosti

Ach ano dámy a pánové, jsme odpovědni za to jak, smýšlíme a činíme, a to jak v rámci nás samých, tak v rámci našich rodin a lidí okolo nás.

Avšak ne zrovna zejména tolik jako pro naše potomky, v rámci premisy, že tu, zde na světě žijeme pro to, abychom žili, tedy jen pro to, a proto tedy je naše nejvyšší odpovědnost to, mít co nejvíce kvalitní potomky.
Potomci jsou výsledná následnost našich životů, jak byli naše životy odžity, do takového mikro-světa, který sami svou biologickou příčenlivostí a výchovou tvoříme,
budou naše děti narozeny, jsme tedy nejen odpovědni za sebe samotné, ale i za děti, které stvoříme, z tohoto pohledu by se snadno mohlo zdát, že jsme všichni bohy a zároveň prostými věřícími, což však neznamená, že sám bůh jako takový není synem jiného, jeho světu nadřazeného boha, ke kterému se modlí také, jako my k tomu našemu (
popřípadě k těm našim). A tak, každý z nás bohů, co tvoří svou vlastní lidskou rasu (a to tak, že ji pouze rozmnožují), se stává mikro-metaprvkem lidské rasy,
konatelem vlastní odpovědnosti a naplňovatelem odpovědnost své vlastní odpovědnost k danému mikro-metaprvku a podprvků z něho vycházejících.
Kdy už tedy přijmeme odpovědnost za nás samé, pro nás samé ? Kdy přijmeme odpovědnost za to, či předáme našim dětem a co oni předají světu okolo nás? Jen tehdy, kdy
bychom pocítili plnou potíž našeho chování "dnes", na dny "zítřejší", pak by došlo k poučení a následné nápravě.

Jsme klíčem k řešení, a zároveň zámkem otevírající dveře do neznáma

Jsme neznámo, které stojí za to objevit, jsme klíč, který je třeba k otevření sebe sama stvořit.

Neztěžujme si, že svět, ve kterém žijeme není takový jako bychom chtěli, aby byl, když jsme proto, aby svět, byl takový, jaký si představujeme, nic neudělali.

Jsme svou vlastní odpovědností, vycházející z našeho smýšlení a činů, jsme zároveň díky tomu svou vlastní definicí, a tak se ptám. "Kdy učiníme ze světa lepší místo?"
Načež si zároveň odpovím. "Až uděláme z nás samých lepšího člověka."

A jak ze sebe udělat lepšího člověka?

Klíč je v myšlení a činech, činy a slova, myšlenky a snahy nás definují, k tomu je však ještě důležité řici, že onu definici jsme schopni ovlivnit my samotní.
Nebojme se tedy toho, že změnu sebe sama na lepší verzi nás samých nezvládneme, mějme strach z toho, že se o to přestaneme pokoušet.

Snaha a naděje, snaha vyplnit naději, naděje k vyplnění snahy, je dle mě motor úspěchu, všechny silné bytosti na této planetě aktivně primárně definující.
Jak jste na tom vy? Odpověď je pro vás od vás.