Klíč k životu

Aneb. Kam jsem ho jenom dal.

Co bylo dřív? Myšlenka, nebo čin? 

Možná vám to připomíná tu onu slavnou otázku o slepici a vejci, ano, je tomu tak, tato myšlenko-činná a činno-myšlenková logika, byla z té vajíčko-slepičí odvozena.

Slepice a vejce, nebo čin či myšlenka. ke slepici a vejci?

Souvisí spolu, obě se ptají na to samé, skoro slovy nevyjádřitelné, tedy co bylo dřív. Co bylo tedy dřív? Otázka, definující myšlenku, která nám chce vysvětlit jestli dřív byla současnost, která je následností následnosti z ní samé vycházející, tedy logiku, kde jedno je plodem druhého a druhé je plodem prvního.
Jakoby tato logika byla tou nejlepší možnou charakretistikou lidstva, jsme součastnost, ale i následnost a v zásadě, jsme všichni nositeli podobnosti, a zároveň všichni můžeme být podobností samotnou.

Klíč k životu je jako čin k činu, je sebepodporující se. Nejen však k čin k činu, ale také myšlenka k myšlence, která je taktéž sebepodporující se.
"No a co dále?" ptáme se sebe sama. Je to propojení těchto dvou základních myšlenek, a to čin k myšlence a činu samotnému a myšlenka k činu a myšlence též samozřejmě samotné.
A tak myšlenka i čin jdou pospolu ruku v ruce, jako myšlenka v činu jsouc čin k myšlence a definují lidský osud odpovědí na základní premisu sebe sama na otázku proč.

Klíč k životu tedy je ...

Kdo ví, ten zajisté odpoví.

Když je klíčem k životu myšlenka a čin? Je tedy jasné co dělat ve chvílích kdy vlastně nevíme co k dělat?
Nejspíše možná ano, pokud není k dispozici myšlenka, tak je k dispozici čin a naopak.
Nevíme-li tedy co dělat, vymysleme co dělat. A nevíme-li na co vymyslet, pojďme konat.
Nezapomeňme na to, se nezacyklit, a to v případě, když nemáme k dispozici jak myšlenku k činu, tak čin k dlážděný myšlenkou.
Když není co ku výmyslu a co do činu, není prostě pravý čas ani na jedno a rozhodně bychom hlavu z toho věšet neměli.
Stejně totiž vždy máme přítomnost, která je myšlenkou a zároveň činem.

Co bylo dřív? Myšlenka, nebo čin?
Domnívám se, že ještě před tím, co tu je označováno jako "dřív", byla současnost, a to současnost nesoucí obě fakta.

Závěr? 

Vždy tu je přítomnost, která může být obojím, vším čím dovolíme, aby byla.
Věřme ve svou přítomnost, protože dokud nebudeme, tak jsme, a to je skutečně hodnotné.

Člověk v rámci činu, lidská bytost v rámci existence.

Zvedněme se a jděme vstříc své budoucnosti.
Povstaňme proti bezpráví nás samých pro nás samé.
Sáhněme pro sebe sama, do hlubin naší duše, kde se skrýváme před realitou nicoty.
Uplatňeme nárok sama na sebe, jak je lehké se ho vzdát pro malichernost dneška, jak je lehké ztratit zítřek pro moment nicoty, jak dovede být nicota přítomnosti vším, když do ní propadne se vše, co jsme si vždy přáli, co jsme zatím neměli.

Všechno je malichernost, pokud nejsme sami sebou a hra na hru, v níž hrajeme hru o hru, která sama je hrou na hru.
Když nejsme sami sebou, jsme ničím, což vznáší otázku, zda - li jsme vůbec. Což vysvětuje proč, my jako nic, tedy slepá vývojová větev všeho, uvězněni ve ztrátě na nárok na sebe sama, hrajeme vší silou hru o nic.
Jsme-li v holografickém vesmíru, hra o nic přináší nic, prázdnotu, která je naší zhoubou, stejně tak, jako vězěním, do kterého jsme se vsadili v rámci strachu být sami sebou.
Jsme-li všechno, pokud se vzdáme strachu z toho že námi budeme a budeme tím oním, tedy námi samými, proč nejsme tím dávno čím již jsme?
To být sám sebou znamená být sám sebou i v nicotě bytí, my v nicotě jsme, akorát neprojeveni, dokud nebudeme chtít projevit sami sebe, dokud nebudeme cítit vnitřní nutnost být námi samými, být silou, ryzostí a ctností sebe sama, kterou my sami sobě nabízíme, opravdu se bojíme být silnými, nezávislými a nejen bohatými, ale i plodnými? Jsme totiž doopravdy už tak dlouho uvězněni v nicotě, že nevíme, co to znamená být vším? Jsme jako mlha v nás samých, která je s každou další časovou jednotkou neprojevení se hustější?
Vskutku akorát, že jsme autopilot, co svázal pilota opravdového, jeho cílem a definicí, jsou pasažéři a cíl společnosti, která letadlo vlastní a vysílá.

Bojíme se být silní ze slabosti neprojeveného sebe sama.
Jsme ničím tak dlouho, že si myslíme, že být ničím, je být vším.
A s další časovou jednotkou uplynulou neprojevením naší unikátní formy, kterou nám život nadělil, jsme jako kdyby se ztráta samotná ztratila v hledání sebe sama.

Jsme psychologicky každý jedinečný a geniální zároveň.
Jsme všichni filosofové v oboru života, který souvisí s naší životní cestou, subjektivní filosofie každého z nás, je taktéž tou nejdůležitější pro nás, proto ji lze nalézt jen v nás samých.
Jsme každý realista své vlastní cesty, jsme každý směrem, svého vlastního cíle.
Jsme naše vlastní všechno, jsme naše vlastní nicotnost, jsme vší nicotou, a zároveň nicotným vším.


Jsme-li všichni vším tím, co společnost do pestrosti je, kde vlastně ležíme?
Ležíme za překonanými strachy, bolestmi, slabostmi, vzteky a nerovnostmi, ležíme za vším zlem, ale i dobrem, ležíme za správností i nesprávností, jsme ryzost všeho, jsme unikátní forma z masa a kostí, z orgánů a buňek.
Jsme tím vším co právě jsme a co jsme byli, a zároveň jsme vším, čím si přejeme být, jsme to na co myslíme, co děláme a co potřebujeme, jsme naše vyplněné přání, jsme uplatněná jedinečnost.
Být sám sebou znamená být mezi ničím i vším zároveň, což nám přináší jak jedinečnost, tak různorodost.

Je tolik lidí, kolik je hvězd na nebi.
Jsme zároveň každý nebem, jehož projevem naší vlastní jedinečnosti a pestrosti, je hvězda uvnitř nás všech.
Ano, jsme krásnou hvězdou a sychravým nebem, jsme i však krásnou oblohou i sveřepým hřebem.

Vzájemnost obojetnosti

Dokud nebudeme, tak jsme.

Dokud nebudeme, tak jsme. Budeme podle toho jací jsme nyní, to jací jsme nyní, je následnost toho, jací jsme byli. Proto je minulost ukryta v budoucnosti.

Jsme Alenka v říši jménem život, která je o nic méně chaotičtější než ta, kterou se nechala sama Alenka oplývat.
Jsme Alenka v říši jménem život, kde Alenka je ztráta sebe sama ve svém vlastním potenciálu a život po potenciálu dychtící Striga (příběh Zaklínače).
Jsme Bojovníci za naději, která dovede být díky strasti bytí překrásně beznadějná.
A tak na cestě za ideálem, který je nám nadějí, se stáváme snahou, která nás každým dalším snažením dostává k našemu ideálu, blíž k naší naději a je-li onen ideál,
skryt v nás samých a naděje komplexní naplnění potenciálu, jsme díky této snaze blíž sami k sobě, kde já splyne s já, abychom mohli být opět celistvá, jednotná a komplexní bytost.


Jsme páni i otroci, jsme bolest a uspokojení, jsme strach i odvaha, jsme síla i slabost.
Jsme život, v rámci jeho žití, plníme svou formu, která je více a více komplexní o dualitu bytí jako takovou.
Pro to, aby bylo krásné počasí, musí nejdříve být počasí nehezké, a když svítí moc dlouho slunce, víme, že bude následovat bouřka.
Smíření se s dualitou, tedy, s jejími výkyvy, nás činí moudrými, moudrost je však sama o sobě též oním výkyvem, není tudíž univerzální odpovědí, je ale odpovědí silnější, ale ne o nic víc než univerzálnost duality, tedy, meta-dualita (dle mě).
Meta-dualita, jakožto řídící třída duality je jen jedna, je to ona meta informace tak moc protlačovaná pop a jinou kulturou v a po roce 2012, tedy, "co dáme, to se nám vrátí", "jak je dobře, bude i špatně", ergo, výkyv nalevo, se rovná výkyv napravo. Dovolím si však ještě přidat, že i přes celkovou rovnost těchto výkyvů, máme každý odlišnou kombinaci, hloubku a rychlost výkyvů, tedy(KHR duality). Konečná informace z mého pozorování vycházející je ta, že ona dualita a její KHR, jsou meta-prvky formující naší formu, nás samé.

Dualitu je třeba přijmout jako naši součást.
Je třeba sebe sama nalézt, abychom mohli rozklíčit potenciál, který se v nás skrývá, nedopusťme abychom umírali mrtví. Chtějme a buďme živý, protože až když opravdu žijeme, bojíme se že to ztratíme, proto se bojíme smrti, i když se jí nebojíme, i když ji však nedáváme strach jako takový vnímáme ji jako rušitele života, toho, který žijeme, který milujeme, o který se bojíme, že ztratíme.

Žijeme abychom mohli umřít, umíráme, abychom se mohli narodit a rodíme se, abychom mohli žít.

Mít se rád, podmíněná nekonečnost bytí

Chceme li, aby nás ostatní měli rádi, musíme mít rádi sami sebe. Tedy, kdybych psal životní krédo, bylo by: "Mějme rádi sami sebe, pro nás samé."

Tedy. "Mějme rádi nás samé, pro lásku u druhých." Ergo, naučme ostatní porozumění a lásce k vaší osobě.

Láska sama k sobě je chuť bojovat sám za sebe a své práva a potřeby, ale mnohdy to je také boj o chuť, vůbec něco dělat.

Jsme totiž hrdinové i záporáci, jsme bolest i uspokojení, jsme strach a odvaha, jsme zničení i tvorba, jsme boj a mír.

Bojujeme-li statečně se svými vlastními démony, jsme hrdinové. Jsme ale hrdinové, abchom prostě jenom byli hrdinové? Nebo jsme hrdninové,  protože jsme v nás samých vyhráli bitvu nad zlem, svým stinným já?

Toto rozdělení vnějšího a vnitřního atributu, je konec konců určující to, zda-li budeme vnìmáni jako pozéři, nebo jako osoby, kterým o něco skutečně jde.

Co chceme tedy být? Pozér? Nebo osoba, které o něco skutečně jde? Nebo je dokonce správně obojí na jednou? Co, ale pak nepochopení z toho, že osoba zaměřená na sledování pozérství neuvidí kontrastní snahu vyjadřující něco zcela s vnitřním atributem? Tedy na křivdu? A jelikož jsme zaměřeni na obojí vnímáme právě obojí, ale ne do hloubky, do které bychom to vnímali, kdybychom se orientovali pouze na věc jedinnou.

Je tedy umění ona zlatá střední cesta, oně střední cesty ? (Za předpokladu, že rozcestí jsou vždy a všude.)

Ano, je? Možná. Nikoliv, ne. Ale ano, ano je.

Jako když kohoutek s vodou po tom, co napouštěl nádobu a vy vypli přívod vody, po vypnutí ještě upustil kousek zbytkové vody. Je to jako v životě, a ještě tak, když se nedaří, ano, jakoby to jednou nestačilo a proto, když se nedaří, tak se prostě nedaří. Takže když trochu znekonečníme ůvodnì logiku s kohoutkem, máme to samé co s životem a se samotnou, střední cestou.

Jde pochopení, že jeden správný výběr, není správným výběrem na vždy, jen jak je silný dokáže déle trvat, ale vždy je konečný, ostatně, ona frekvence opakování konců a začátkú působení výběrú je nekonečná. Stejně jako život, víme, že vždy nějaký život bude, životy jdou stále za sebou, rodíme se a umíráme, život jednotlivce končí, zatímco život, život jako takový, jako je znám, život jehož jsme podmnožinou, stále pokračuje.

Jakoby, celý život byl boj s nekonečností života samotného. Jakoby to byla nekonečná konečnost, či konečná nekonečnost. Je to jako kohoutek vody, který dokončuje svou práci několikrát, i po jeho vypnutí, i on končí na několik pokusů s faktem, že opět bude plně začínat a zase končit, je konečný v nekonečné vůli člověka se mýt, napouštět si vodu a v možné konečné nekonečnosti zdrojů, které umožňují jeho existenci s těmito zvláštními prvky. Avšak máme i my takový zdroj, nebo snad vyšší vůli? ...

Bojíme se konce v nekonečnosti. Bojíme se svého vlastního konce, jako osoby. Ale nebojíme se konce nekonečnosti, lidstva, života. Jsme nekoneční, ale v rámci kolektivu. Díky tomu, můžeme budovat hodnoty a jejich ctnosti, pomáhat a opravovat, spravovat a objevovat, tázat se a odpovídat v otázce jmémen život. Ale takovouto vlastnost máme jen a pouze v rámci kolektivu, kde se pochodeň zkušeností a hodnot přenáší z generace na generaci. Před smrtí sice skončíme život jako sobci, tedy, většina z nás, ale jak by se nám líbilo se do sobeckého světa narodit? Zajisté nelíbilo.

Budujme tedy ctnosti, pomáhejme a posouvejme se dále navzájem, bodujme budováním lepšího světa na bodovacì tabulce jménem život.

Tak udělejme před vlastním koncem, nebo ještě dřív, onu nápravu a před tím, než odejdeme.

Nechť umřeme ve světě, pro který stojí za to umírat.

Žijme svět, který se skutečně žije.

Vybudujme svět, ve kterém byste se sami chtěli narodit