Klíč k životu

Aneb. Kam jsem ho jenom dal.

Co bylo dřív? Myšlenka, nebo čin? 

Možná vám to připomíná tu onu slavnou otázku o slepici a vejci, ano, je tomu tak, tato myšlenko-činná a činno-myšlenková logika, byla z té vajíčko-slepičí odvozena.

Slepice a vejce, nebo čin či myšlenka. ke slepici a vejci?

Souvisí spolu, obě se ptají na to samé, skoro slovy nevyjádřitelné, tedy co bylo dřív. Co bylo tedy dřív? Otázka, definující myšlenku, která nám chce vysvětlit jestli dřív byla současnost, která je následností následnosti z ní samé vycházející, tedy logiku, kde jedno je plodem druhého a druhé je plodem prvního.
Jakoby tato logika byla tou nejlepší možnou charakretistikou lidstva, jsme součastnost, ale i následnost a v zásadě, jsme všichni nositeli podobnosti, a zároveň všichni můžeme být podobností samotnou.

Klíč k životu je jako čin k činu, je sebepodporující se. Nejen však k čin k činu, ale také myšlenka k myšlence, která je taktéž sebepodporující se.
"No a co dále?" ptáme se sebe sama. Je to propojení těchto dvou základních myšlenek, a to čin k myšlence a činu samotnému a myšlenka k činu a myšlence též samozřejmě samotné.
A tak myšlenka i čin jdou pospolu ruku v ruce, jako myšlenka v činu jsouc čin k myšlence a definují lidský osud odpovědí na základní premisu sebe sama na otázku proč.

Klíč k životu tedy je ...

Kdo ví, ten zajisté odpoví.

Když je klíčem k životu myšlenka a čin? Je tedy jasné co dělat ve chvílích kdy vlastně nevíme co k dělat?
Nejspíše možná ano, pokud není k dispozici myšlenka, tak je k dispozici čin a naopak.
Nevíme-li tedy co dělat, vymysleme co dělat. A nevíme-li na co vymyslet, pojďme konat.
Nezapomeňme na to, se nezacyklit, a to v případě, když nemáme k dispozici jak myšlenku k činu, tak čin k dlážděný myšlenkou.
Když není co ku výmyslu a co do činu, není prostě pravý čas ani na jedno a rozhodně bychom hlavu z toho věšet neměli.
Stejně totiž vždy máme přítomnost, která je myšlenkou a zároveň činem.

Co bylo dřív? Myšlenka, nebo čin?
Domnívám se, že ještě před tím, co tu je označováno jako "dřív", byla současnost, a to současnost nesoucí obě fakta.

Závěr? 

Vždy tu je přítomnost, která může být obojím, vším čím dovolíme, aby byla.
Věřme ve svou přítomnost, protože dokud nebudeme, tak jsme, a to je skutečně hodnotné.