Povstaňme proti bezpráví nás samých pro nás samé.
Sáhněme pro sebe sama, do hlubin naší duše, kde se skrýváme před realitou nicoty.
Uplatňeme nárok sama na sebe, jak je lehké se ho vzdát pro malichernost dneška, jak je lehké ztratit zítřek pro moment nicoty, jak dovede být nicota přítomnosti vším, když do ní propadne se vše, co jsme si vždy přáli, co jsme zatím neměli.
Všechno je malichernost, pokud nejsme sami sebou a hra na hru, v níž hrajeme hru o hru, která sama je hrou na hru.
Když nejsme sami sebou, jsme ničím, což vznáší otázku, zda - li jsme vůbec. Což vysvětuje proč, my jako nic, tedy slepá vývojová větev všeho, uvězněni ve ztrátě na nárok na sebe sama, hrajeme vší silou hru o nic.
Jsme-li v holografickém vesmíru, hra o nic přináší nic, prázdnotu, která je naší zhoubou, stejně tak, jako vězěním, do kterého jsme se vsadili v rámci strachu být sami sebou.
Jsme-li všechno, pokud se vzdáme strachu z toho že námi budeme a budeme tím oním, tedy námi samými, proč nejsme tím dávno čím již jsme?
To být sám sebou znamená být sám sebou i v nicotě bytí, my v nicotě jsme, akorát neprojeveni, dokud nebudeme chtít projevit sami sebe, dokud nebudeme cítit vnitřní nutnost být námi samými, být silou, ryzostí a ctností sebe sama, kterou my sami sobě nabízíme, opravdu se bojíme být silnými, nezávislými a nejen bohatými, ale i plodnými? Jsme totiž doopravdy už tak dlouho uvězněni v nicotě, že nevíme, co to znamená být vším? Jsme jako mlha v nás samých, která je s každou další časovou jednotkou neprojevení se hustější?
Vskutku akorát, že jsme autopilot, co svázal pilota opravdového, jeho cílem a definicí, jsou pasažéři a cíl společnosti, která letadlo vlastní a vysílá.
Bojíme se být silní ze slabosti neprojeveného sebe sama.
Jsme ničím tak dlouho, že si myslíme, že být ničím, je být vším.
A s další časovou jednotkou uplynulou neprojevením naší unikátní formy, kterou nám život nadělil, jsme jako kdyby se ztráta samotná ztratila v hledání sebe sama.
Jsme psychologicky každý jedinečný a geniální zároveň.
Jsme všichni filosofové v oboru života, který souvisí s naší životní cestou, subjektivní filosofie každého z nás, je taktéž tou nejdůležitější pro nás, proto ji lze nalézt jen v nás samých.
Jsme každý realista své vlastní cesty, jsme každý směrem, svého vlastního cíle.
Jsme naše vlastní všechno, jsme naše vlastní nicotnost, jsme vší nicotou, a zároveň nicotným vším.
Jsme-li všichni vším tím, co společnost do pestrosti je, kde vlastně ležíme?
Ležíme za překonanými strachy, bolestmi, slabostmi, vzteky a nerovnostmi, ležíme za vším zlem, ale i dobrem, ležíme za správností i nesprávností, jsme ryzost všeho, jsme unikátní forma z masa a kostí, z orgánů a buňek.
Jsme tím vším co právě jsme a co jsme byli, a zároveň jsme vším, čím si přejeme být, jsme to na co myslíme, co děláme a co potřebujeme, jsme naše vyplněné přání, jsme uplatněná jedinečnost.
Být sám sebou znamená být mezi ničím i vším zároveň, což nám přináší jak jedinečnost, tak různorodost.
Je tolik lidí, kolik je hvězd na nebi.
Jsme zároveň každý nebem, jehož projevem naší vlastní jedinečnosti a pestrosti, je hvězda uvnitř nás všech.
Ano, jsme krásnou hvězdou a sychravým nebem, jsme i však krásnou oblohou i sveřepým hřebem.
Žádné komentáře:
Okomentovat