Demagogická interpretace nouze

V nouzi si klamně vysvětlujeme realitu okolo psychické reality naší. Klamně vystupujeme k našim vnitřním vystrašeným já, které přesvědčujeme o tom, že skutečnost není tak negativní, ale mnoho negativnější než by se mohlo zdát. V nouzi jsme každý demagog, manipulující hlupáka uvnitř nás, že realita je daleko stinnější než si on sám může myslet, a že jediná naděje na záchranu, je jeho obětování, a to, i když je lež jím interpretované reality diametrálně odlišná od reality skutečné a všechna potřebná konání jsou mimo relevantní potřebnou nutnost, ku úspěšnému vyřešení přítomné nouze.  

Tak jako v někdy osobní nouzi světu a jeho lidem bereme, tak v osobní výhodě světu někdy dáváme. Jak se ztrácíme, tak se nacházíme a jak moc nevíme, tak moc silný potenciál ku vědění máme. Pro využití výhody je třeba umět si definovat výchozí bod, cestu a cíl. Avšak pro využití nevýhody pro prospěch náš, je třeba více než jen pouhopouhá definice a využití bodu výchozího našeho, cesty a cíle. 

V nevýhodě nedosahujeme možností jako ve výhodě což je pravda nad jistotu, která nám dává nutnost k zamyšlení, jak dosáhnou toho, kde už víme jak danou nutnost z naší vnitřní psychické reality a možnou nutnost z psychické reality jiné, přímo doléhající na psychickou realitu naší, vyřešit.

Řešením jsme však my sami, a to jak my samotní, tak i lidé okolo nás. Nejsme ničím než otázkou, definující sama sebou sebe, jako svou vlastní odpověď, jež je čím dál tím více relevantní ku sobě samé.  A to právě , pokud jsme v rámci sobě samých vší počestností a pokud jsme v rámci upřímnosti a relevance našich odpovědí ryze činorodí.  

V jakékoli nouzi se zamysleme, my lidé a lidstvo nejsme ničím jiným, než bolestivou chybou, dokonalého mechanismu jménem příroda, jež je tvořící dokonalost samu, tedy dokonalost z dokonalosti, které dovolí, aby byla dokonalostí samotnou ničena. Ničena, v rámci naděje, že se zrodí dokonalost posouvající přírodu, tedy výchozí dokonalost samotnou kupředu, což je značně nedokonalé samo o sobě, jelikož to narušuje premisu dokonalosti přírody jako takovou.

A proto apelujme sami na sebe, abychom měli relevantní, cituplnou a přesto logickou interpretaci nouze, z nichž vychází k rozdílnosti nutná interpretace bolesti, strachu, smutku a dalších negativních vlivů na nás samé. Každý člověk má unikátní pohled na daný prvek reality v němž může vidět minimálně dva pohledy, jež jsou třeba sobě navzájem opakem, a to definující škálu možností, jež leží mezi nimi. V  nouzi neexistuje jen metaforický most, ze kterého bychom k ukončení nouze měli skočit a dole pod ním ukončit své životní snažení na oltář, dosud ku zbytečnosti pro nás samé, odžitého života, je tu však i možnost přejití mostu, což nás zavede do cest nových a nově utvářejících naši potenciální radost ze života, z nás samých a z lidí okolo nás.

Respekt jedinečnosti

Slabost, jako nejsilnější síla na světě

Jsme li sami respektováni a chráněni a možná i koneckonců milováni, jedinečností osoby jiné, je necitelné nečinit to samé téže osobě, to také však i v případě hnusí li se nám daná osoba. Jsme však lidé, někdy však nevím jestli být člověkem je chybou, nebo jestli chybovat je lidské, avšak jediné co nám zbývá je jistota toho, jak se chováme, tak cítíme a jak cítíme, tak přesně myslíme. I když možná, ne ? Nebo ano? Inu je však důležité si brát v potaz to, že i to nejsilnější přesvědčení může být naší největší chybou, proto přesně je chybovat lidské, ne proto, a to i když daný člověk neznamenal pro jeho stvořitele chybu, ale proto, že ne pro ostatní jsme chybní, ale to, že  sami pro sebe můžeme být chybní, sami sobě neupřímní a tudíž  chybou jako takovou, která je s možnou přirůstající slabostí silnější, či právě slabší a dle toho ovlivňující zbytečnost sebe sama a svého životního umístění.

Je tedy necitelné nebýt konatelem lidské vzájemnosti, což většinou konáme proto, že ten, který se dobývá do našeho soukromého osobnostního hradu, je ten co v něm již je, ale právě jako ten, který  tam nechce být daným hradem, ne proto, že by se mu hnusil jen jako on, ale právě on, ona část mu připomíná právě tu část sebe sama, která je reprezentací zhnusení své vlastní osoby ze své vlastní osoby.

Proto, je možné, že některé lidi u sebe nechceme ne proto, že by byli hnusní, ale proto, že připomínají hnus nás samých, kterého se chceme zbavit, ne ho mít u sebe, a proto, jsme právě umocňovatelé oné slabosti, a to tím, že od slabosti sebe sama jako takové unikáme a štítíme se jí, není to strach, ale slabost vzdalující nás skutečně od nás samých. Chceme li umocňovat sílu čelme svým slabostem, děkujme jim, respektujme je, chraňme je a milujme, protože když jsou, jsou indikátorem a zároveň směrem, že je třeba se vydat daným směrem, to proto, abychom mohli být svou vlastní ryzostí a právoplatnou jedinečností své osoby, což je projevem toho, že jsme zdolali tu největší překážku, nejsilnější sílu táhnoucí ke dnu vše co by mělo k nebesům stoupat, svou vlastní slabost.

Povrch obsahu, obsah povrchnosti

Povrch obsahu, obsah povrchnosti

Zapomenuti ve formě

Způsob poráží smysl, syntaxe zase sémantiku. Necháváme dokonce, nejen aby syntaxe ovlivňovala sémantiku, aby způsob ovlivnil podstatu a smysl. A jako otroci své vlastní duševní slabosti projevené ve způsob věci, apelujíc na způsob a styl cesty, neřešíme to kam vlastně cesta vede a kam po ní dojdeme, ale spíše tak, jak cesta bude vypadat, jak bude probíhat a jaký bude vzbuzovat dojem. Nejsme snad sami sebou, abychom jako napodobovač řešili to, jak ve vší povrchnosti, jejímž otrokem jsme , budeme vypadat? Neuvědomujíc, že povrchnost stimuluje koncentraci marnivosti ducha, jež je projevem nenaplněnosti jeho vlastního potenciálu.Upřednostňujeme snad styl a způsob nad cílem a smyslem proto, že jsme již zadaného cíle skutečně nebo domněle dosáhli ? Jsme-li však tam kde jsme chtěli být, jsme i tím opravdovým či domnělým, čím jsme si přáli být? Někdo je a ví, někdo zase není a neví, možná proto, že jedni jsou ztraceni v domněnce, nebo lítostivé lži, načež druzí ve slabosti svého vlastního konání, zatemňující jim schopnost snést pravdivý obraz sebe sama.

Je to smutné, ale i na své vlastní životní cestě se můžeme ztratit a stát se tím kým nepotřebujeme pro to, abychom mohli být tím, kým si přejeme být. Ztráta nutně neznamená ztrátu a bolest nemusí být nutně uspokojením, když ale něco dáme, něco i dostaneme, proto, bolest může být uspokojivá a zejména to, když se ztratíme, nemusí nutně naznačovat to, že jsme skutečně ztraceni.

Ne vždy je zlo zlem, ne vždy je dobro dobrem, ztraceni v polaritě skutku, neznáme vlastně jeho pravý význam, zapomenuti sami v sobě, pochybujeme o jasnostech pomáhající nám růst, jako o nejasnostech, zatemňující pravý vhled na nás samé. A je to dobře, že jsme zlem dotknuti, pochybujme a buďme nespokojeni, zničme naše, nás samé do hlubin sebe sama zatěžující myšlenkové vzorce, musíme se nejdříve vzdát cetky charakteru, abychom se mohli doopravdy ztratit, protože, jen když se doopravdy ztratíme, jen tak se můžeme opravdu najít. A je to dobře, že dotknuti zlem, můžeme cestou pokračovat dále, po zkušenosti zla, je dobro jen a pouze tím, že jenom existuje doceněno víc než dobro existující bez zla. Jak víme co je dobré, když nevíme co je zlé?

Najdeme-li se, bude syntaxe cesty určena námi a cílem, načež se nám i podřídí, místo toho, aby si ona syntaxe podřizovala nás samé, nenechme neživé, aby ovlivňovalo živé a nenechme živé stát se neživým, ctěme vše co je součástí naší ryzosti tedy, cesta, milovaná osoba, přátelé nebo třeba naší ryzostí vytyčená přání, je li to totiž součástí naší ryzosti a je li ryzost tím čím má být, byli jsme tam, kde jsme měli být a jsme tam, kde máme být, tak nakonec budeme i tam, kde být máme.

 Je li v našem jednání a smýšlení naše ryzost, byli, jsme a budeme to opravdu my, a to tam, kde být skutečně máme. To obsah a cíl cesty určují to, jak bude cesta vypadat a jak bude určena, máme-li vnitřní nutnost k tomu, činit z povrchu obsah, nejsem jist, jestli ve skutečném obsahu není jen pouhopouhá prázdnota.

Nesobecká smysluplnost odpovědnosti

Činnost sobě motorem

Čím více známe, tím více vidíme, čím více vidíme, tím více jsme schopni zaznamenat, čím více jsme schopni zaznamenat, tím více jsme schopni replikovat, čím více jsme schopni replikovat, tím kreativnější dokážeme být, čím kreativnější dokážeme být, tím více jsme schopni učinit ze světa místo, ve kterém bychom byli schopni nechat naše potomky bez starostí růst.

Nekonečnosti odpovědnosti

Ach ano dámy a pánové, jsme odpovědni za to jak, smýšlíme a činíme, a to jak v rámci nás samých, tak v rámci našich rodin a lidí okolo nás.

Avšak ne zrovna zejména tolik jako pro naše potomky, v rámci premisy, že tu, zde na světě žijeme pro to, abychom žili, tedy jen pro to, a proto tedy je naše nejvyšší odpovědnost to, mít co nejvíce kvalitní potomky.
Potomci jsou výsledná následnost našich životů, jak byli naše životy odžity, do takového mikro-světa, který sami svou biologickou příčenlivostí a výchovou tvoříme,
budou naše děti narozeny, jsme tedy nejen odpovědni za sebe samotné, ale i za děti, které stvoříme, z tohoto pohledu by se snadno mohlo zdát, že jsme všichni bohy a zároveň prostými věřícími, což však neznamená, že sám bůh jako takový není synem jiného, jeho světu nadřazeného boha, ke kterému se modlí také, jako my k tomu našemu (
popřípadě k těm našim). A tak, každý z nás bohů, co tvoří svou vlastní lidskou rasu (a to tak, že ji pouze rozmnožují), se stává mikro-metaprvkem lidské rasy,
konatelem vlastní odpovědnosti a naplňovatelem odpovědnost své vlastní odpovědnost k danému mikro-metaprvku a podprvků z něho vycházejících.
Kdy už tedy přijmeme odpovědnost za nás samé, pro nás samé ? Kdy přijmeme odpovědnost za to, či předáme našim dětem a co oni předají světu okolo nás? Jen tehdy, kdy
bychom pocítili plnou potíž našeho chování "dnes", na dny "zítřejší", pak by došlo k poučení a následné nápravě.

Jsme klíčem k řešení, a zároveň zámkem otevírající dveře do neznáma

Jsme neznámo, které stojí za to objevit, jsme klíč, který je třeba k otevření sebe sama stvořit.

Neztěžujme si, že svět, ve kterém žijeme není takový jako bychom chtěli, aby byl, když jsme proto, aby svět, byl takový, jaký si představujeme, nic neudělali.

Jsme svou vlastní odpovědností, vycházející z našeho smýšlení a činů, jsme zároveň díky tomu svou vlastní definicí, a tak se ptám. "Kdy učiníme ze světa lepší místo?"
Načež si zároveň odpovím. "Až uděláme z nás samých lepšího člověka."

A jak ze sebe udělat lepšího člověka?

Klíč je v myšlení a činech, činy a slova, myšlenky a snahy nás definují, k tomu je však ještě důležité řici, že onu definici jsme schopni ovlivnit my samotní.
Nebojme se tedy toho, že změnu sebe sama na lepší verzi nás samých nezvládneme, mějme strach z toho, že se o to přestaneme pokoušet.

Snaha a naděje, snaha vyplnit naději, naděje k vyplnění snahy, je dle mě motor úspěchu, všechny silné bytosti na této planetě aktivně primárně definující.
Jak jste na tom vy? Odpověď je pro vás od vás.

Reflexe národa

Jsme sebe sama, když chceme být jako někdo jiný.
Jsme rádi, když můžeme chtít být něčím jiným, než sami jsme.
Dobou jsme nabádáni k tomu být chtít něčím jiným, než sami můžeme být.
Jsme schopni se vzdát nároku sama na sebe, pro potěšení ostatních, při ztrátě uvědomění toho, že ostatní náš život nežijí.

Způsobujeme civilizační zbytečnost napodobováním něčeho, co je v rozporu s naším vlastním přesvědčením, není však v rozporu s přesvědčením většiny, vyznávajíc povrchní hodnoty při poplivávání těch starých.
Na oltáři dějin. Na znehodnocení cti předešlého snažení. V rozporu s morálkou, ctností, správností a dobrem, činíme zlosti a neuvědomělosti sobě samým a sobě samým navzájem v nekonečném snažení o dosažení malichernosti, která nám dá oblíbenost v nicotnosti bytí.
Z neporozumění jednoho plyneme díky disrespektu do neporozumění druhého, přitom se nestydíme poničit vše co nám přišlo na pomoc odvrátit osobní dekadenci.
Nikdo nechápe to co ho přerůstá, protože neví, co vlastně vidí, pokud to co vidíme nám nedává význam jako bychom to neviděli, a proto lidé dnes již málo cení ctnosti, dobro, správnost, snahu a vlídnost.
Z vlastního strachu z vlastní prázdnoty ničíme své vlastní a přemlouváme, aby se na počest slabosti ku docenění skupiny, zbavili jejich osobní plnosti jež je jejich vlastní jedinečností.

Snažme se být lepší, než sami jsme, a přitom zůstaňme tím čím jsme, protože to, náš potenicál, je to kdo jsme, je skutečně to co máme, a tak jděme sami za sebou, všechno ostatní je malichernost.
Zatímco v nitru, již přesně víme kdo jsme, povrch zatím z nevědomosti toho kým je, je tím co mu ostatní nevědomci řeknou.

Bolesti odlišnosti pohlaví

Genderová studená válka, genderový fašismus

Fašistický feminismus švédských feministek je silnou hraniční etýdou genderového soužití rozdělující racionalitu tak říkajíc ve dví.

Genderová studená válka mezi v dešních dnech, roku 2016 je sama sebou zužující výhody a jedinečnosti obou dvou pohlaví.

Dvojí metr racionality ženského silně aktivního hnutí, feministického hnutí má podobu takovou, jakou si svou neuvědomělou reakcí na malichernosti rozdílností sama chybně vysvětluje.
Vskutku ano, muži a ženy, jsou rozdílní. Jsme Každý jedinečný jako osobnost, ať už jsme muž, či žena. Avšak jsme i jako pohlaví, gendr, každý jedinečný.
Každý, žena či muž, muž či žena, může být zlý, hodný, zlý protože si přeje být ve skuetečnosti hodný, hodný aby nemusel zápasit se zlem, které by jeho osobu jinak zužovalo.
Bolesti a zlosti jedné podmnožiny množiny daného genderu, jsme schopni na seme navzájem házet, jako hroký brambor neuvědomělé viny, která se s každou další sekundou v držení, propaluješ až na samotnou duševní dřeň, kde bolí.
Soudit však celé pohlaví, ža určitou negativní podmnožinu je však silně nemoudré, ať už jsme muži, či ženy. Řešíme politickou a genderovou korektnost, přitom nikdo nejsme schopni říct pravdu, stejně tak jak jsme schopni si na pravdu hrát.

Odlišnost pohlaví

Důvod k boji, nebo důvod ke splynutí

Proto se zamysleme nad otázkou genderové odlišnosti, čím vlastně na tomto světe je, čím vlastně v porovnání s pohlavím opačným jsme a proč to tak příroda zamýšlela.
Jsme schopni se silně prát za malichernosti, avšak, abychom udrželi vážné a důležité věci ve směru, kterým mají jít, musíme si začít vážit vážných věcí, tak jak vážnost sama zaslouží, ostatně tak vážně, jak je lehkost lehkostí, avšak ne jak ji interpretujeme my samotní, tedy lehkost jako vážnost, což plodí malichernost, ale jako vážnost, která je tak vážná jako důležitost života jako taková.

-Malichernosti genderové jedinečnosti
--Zbytečnosti sporů

To co shledáváme u opačného pohlaví jako zbytečné a hanebné, sami činíme."

Mluvíme o špatnosti jednání genderu opačného, přitom toto tvrzení je více než neprokázané,
načež z toho co si myslíme, že druzí z pohlaví opačného činí, i když nečiní, jsme schopni bytostně soudit, avšak i přes to, že sami jsme schopni upravit metr,
kterým se řídíme, abychom mohli napadat metr jiný.

Sami činíme do napadáme."

To co jsme uměle shledali, že opačné pohlaví činí, bylo vytvořeno k umocnění vzteku vůči němu, který je však absurdní, stejně jako chování, které jsme mu uměle přiřkli.

V rámci pohlaví našeho činíme to, o čem jsme schopni tvrdit, že to co tvrdí pohlaví opačné, je špatné, což vytváří genderové pokrytectví.

Budování genderové rovnováhy

Místo rovnováhy činíme nepromyšlené zatížení jednoho protipólu, který sám bez protipólu opačného žit nemůže, a to jak přímo bez něho,
tak bez produktů, jehož genderová jedinečnost jedinečnosti druhé zprostředkovává.

Využití jedinečností

Tvorba dokonalosti

Nemoudře uražíme jedinečnost množiny každého pohlaví, samolibě napadáme zbytečnosti, které vytváří naše vlastní nespokojenost s námi samými.

Za předpokladu, že extrémy duality jsou jedinečné, tak v rámci moudrosti, protpojení obou protipólů je projev absolutní komplexnosti duality bytí, což tvoří dokonalost jako takovou.
A proto, vycházejíc z logiky duality cítím, že zvlášť muži a ženy jsme jedineční, dohromady jsme však dokonalý načež dokonalost, její vytvoření, tedy propojení
dvou extrémů, umožňuje vytvořit jedinečnost další, která je sama o sobě schopna dokonalostí se stát a nadále jedinečnost vytvářet.
Jsme všchni  součástí života, díky nám, jsme my samí. Jsme definováni časem, vyhrazeným proto stát se dokonalými, nikoli válčit o v tomto případě malichernou jedinečnost.

Smysluplná zbytečnost

Zbytečnost jako definice toho co zbytečné není

Nic není zbytečné, dokonce i samotná zbytečnost, zbytečnou není, definuje nám totiž to, co zbytečné je, a tedy to, čemu se v rámci umocňování směrodatnosti, vyhnout. Což nám pomáhá definovat onen smysluplnosti směr.

Potřeba zbytečnosti

Vskutku ano. Zbytečnost se zdá být nepotřebná, a to ve své primární podstatě. Ale je taktéž prospěšnou, a to proto, že nám sama sebou ukáže, kde a čím není, což v rámci kontrastnosti, vede k opaku zbytečnosti, která nás k němu dovedla, což činí zbytečnost vysoce potřebnou, a to právě pro podporu uvědomění rozdílu toho, kde zbytečnost je, a kde není.

Protože, když nás něco dovede k opaku zbytečnosti, je to hodnotné, tudíž ne zbytečnčné. 

Je tu však logická smyčka, a to proto, že v onomu od-zbytečnění, nás dovedla vlastně zbytečnost, která je vskutku tak nepotřebná, stejně jako prospěšná.

Važme si přítomnosti, toho, čeho si zrovna nevážíme, a co nemilujeme, čeho se stydíme, nebo co shledáváme zbytečné, protože nás to znechucuje, znechucuje ku získání té pravé chuti. Díky vážení si toho co je nevážení hodné, si vytváříme nárok k tomu mít právo na to co je plně vážení hodné. 

Docenění zbytečnosti

Koneckonců, bez zla, by nebylo dobro, protože bychom nerozeznali onen rozdíl. Bez rozdílu dvou extrémů v rámci duality, není rozeznání jejich jedinečnosti, která je sama o sobě definicí extrému jako takového sama pro sebe a v rámci reflexe k extrému opačnému, se kterým je onen extrém, součástí duality.

Díky tmě, můžeme docenit světlo. 

Díky zlu, si vážíme dobra. 

Díky bolesti, uspokojení a díky slabosti i síly. 

Díky strachu odvahy.

Díky hlouposti inteligence. 

Stejně jako si vážíme krásy, bychom si měli vážit i ošklivosti, protože díky ošklivosti, je právě krása tím, čím jí ona rozdílnost od ošklivosti definuje. 

Čas

Čas je řeka, kterou jako životem proudíme. Čas je proud a proud je vyjádření plynutí času, kterého jsme, pokud chceme, součástí. Čas je vykoupání se v něm, když se do jeho pevně vytčeného rámce nevejdeme.

Čas, fyzikální veličina našeho života, našich životů, které díky času, který na ně přišel mohou za časem hořet, hořet za časem a jeho využitím, být tím za čím hoří, dokonce být i oním využitím toho, co využit chtějí, a to nejhlubší potenciál pro nás vyměřeného času, který je jen a pouze tím, čím dovolíme aby byl, který zajde jen a pouze do vzdáleností, do kterých chceme sami zajít, do kterých jsme sami schopni zajít, kterými se pouhým myšlením na něj staneme, staneme nimi, takovými, jak jsme o nich snili.

Čas je únavný, když plyne pomaleji, než my potřebujeme jít. Čas je frustrující, a to když plyne rychleji, než mi můžeme jít.

Čas je dualitou, protože je právě tím, tím čím je i když tím vlastně není, což vede k tomu, že není tím, čím vlastně je. Je komplexní dualitou, protože je sám sobě svou souvislostí, ale i všemi konci provazu, který on sám sobě napíná.

Čas je to, čehož můžeme být součástí, aniž bychom věděli, že onou součástí vlastně jsme. A jsme, a to právě tím, čím čas pro nás právě vytyčený jest, čas je živoucí smrtí, a to právě díky podobnosti, kterou se smrtí má, a to takovou, že může být součástí každého jedince, pro kterého je aktuální, ale přesto je sám sebou, a i když jakýkoliv jedinec, může čas sám pro sebe dle sebe sama ovlivnit, je čas přesto sám sebou tak, jak je přesně ovlivnitelný.

Jsme nedokonalou součástí dokonalosti duality jako takové, avšak s potenciálem, být sami sobě dokonalí, a to opět dle pravidel duality. Dualita nám dává moc, moc předpokladu, toho, čím jsme byli, čím jsme a čím také budeme. Ne vždy však jsme tím, čím v rámci duality můžeme být, protože i když dualita, obojetnost, kontrastnost a satisfakce, jsou svědkem plamene času, kterým jsme my,  nikdy nevíme kudy a kam nás ku novému začátku duality čas vsadí. A proto, i když jsme schopni z jednoho konce břehu dualitu chápat, máme nakonec krom mozku i nohy, které v rámci duality, až skončí jejich práci, zapojí sebe sama, aby mohli započít nový koloběh pochopení pro svou vlastní cestu za jedinečností svou.

Koloběh vzestupu a pádu

Aneb jak jsme silní

Jsme silní, tak jak jen dokážeme připustit, zvládneme to, co si jen dokážeme představit, což není smělé a nepromyšlené tvrzení o skutečnosti,
ale podmíněná definice pravidla života, že když si to ono, cokoli dokážeme představit, lez toho dosáhnout, protože svým vlastním duševním, teoretickým
snažením vytváříme možnost, která příkladem k našemu praktickému já, které svým konáním může díky tomu dosáhnout a dosáhne možnosti, plánu, který si svou
myslí, vytyčíme.
Proto se říká, že jsme nekoneční, ergo jsme koneční tak jak připustíme a stejně, tak jak připustíme, jsme nekoneční. Jde o připuštění, které činíme v naší mysli.
A právě proto lze o lidské povaze a konání, smýšlení a cítění říct, že jsme jenom tak nekoneční, jak dovede naše konečnost v rámci nekonečnosti připustit.

Tak využijeme potenciál

To jsou možnosti, které definujeme svou představou a chutí, potenciálem a prací s ním.
Je tu však pak dále čest k nám samým, a to moudrost činu zprostředkována chutí mít chuť konat, tak jak v rámci smýšlení definujeme sebe sama, cestu nás samých, náš cíl a možnosti nás samých, možnosti dané cesty a možnosti daného cíle.
Myslím zkrátka cestu, například chodník, definuje její šířku a výšku, zbarvení, druh a délku, to jací jsme, jsme my kráčející po cestě do cíle, který je tak tak blízko, jak se k němu dokážeme přiblížit.
Je převelice zajímavé pohlížet na sebe sama jako na chodce, či na tvořiče své vlastní životní cesty a cíle.
Když jdeme po cestě, u které víme třeba jen obrazně kudy musíme jít, abychom někam došli, kde "kam", je nám alespoň mlžně známým a kýžený cíl je třeba chápat skutečnost, že
pokud nebudeme schopni využít potenciál z i klidně v celku jasně definované cesty a cíle, je kráčení po dané cestě kam danému cíli cesta poloprázdná a nekomplexní. Ovšem pokud tato cesta sama o sobě není cestou k získání potenciálu určité cesty, která je v možném očekávání k našim osobám, pak se pohled i jeho vážnost mění.
Je velice důležité v časech dobrých, myslet na časy špatné. A to proto, abychom mohli v časech špatných, děkovat časům dobrým.
Proto bychom měli na cestě, po které jdeme k cíli, ke kterému dojít chceme s osobami, se kterými do cíle dojít chceme řešit, pokud nám to samotná cesta dovoluje,
využití potenciálu dané cesty, protože jak je nám známo, spousta osob, "pletoucí z hovna bič", má mnohdy větší úspěch za využití takřka ničeho, než ti, kdo s takřka se vším neumí vůbec zacházet, s čímž zároveň oproti těm co to umí, silně schází.


Nemusíme činit jak nechceme, můžeme činit jak potřebujeme a z potřeby nám vychází vlastně i to, co bychom mohli chtít.
Stejně jako, že nemusíme činit jak musíme, protože z toho, že učiníme nebo neučiníme co musíme, můžeme přijít na to, co vlastně chceme.

Souslednost časovou nesouslednosti

Nevýhody přitomné budoucnosti

Přítomnost je přelom mezi minulostí i budoucností, je to "teď" v jeden moment, které dělí "bylo" od "bude".

Jsme ničím v přítomnosti, pokud myslíme na budoucnost, tak moc, že jde přítomnost, která by dokázala onu budoucnost, o které sníme, nechat shořet v plamenech marnivé zahleděnosti.

Je moudré se poučit z minulosti, v rámci minimalizace chyb v budoucnu. V rámci premisy, že minulost ukrývá budoucnost, je přítomnost práhem mezi chybou a poučením, stejně tak je nositelem míry, mezi oběma škálami.

Budoucnost je přítomnost kýžená, na rozdíl od té, která je onou nepříznivou přítomností, vytvářející nutnost si přát něco jiného, je to nespokojenost a chuť, hlad, ztělesněná nutnost, nutnost po spokojenosti, což souvisí s dualitou, a to tak, že abychom mohli být spokojení, musíme vědět co spokojenost skutečně je, načež toto uvědomění získáme jen z negativního prožitku, který s touto skutečností úzce leč bolestivě souvisí. Z nespokojenosti, plyne spokojenost, ale zároveň i její docenění, protože bez rozdílu, by nebylo co porovnávat. A bez možnosti porovnání by nemohla být použita naše přirozená moudrost.

I tak je ale přítomnost nejmoudřejší ztělesněním moudrosti života, a to když využijeme poučení z minula do přítomnosti, a když z dané přítomnosti vytvoříme přítomnost kýženou.

Čiňme v přítomnosti tak, abychom měli v budoucnosti hrdý pocit z minulosti.

Uvědomění časové souslednosti vede k uvědomění i své osoby, osoby na cestě životem, životem, který je naší cestou, cestou, která je vyplněním potenciálu naší osoby, kde vyplnění potenciálu osoby, je skutečný projev svobody.

Je paradoxní, že k osobní svobodě se dostaneme přes řád, že důkaz síly jde přes to, jak si dokážeme přiznat slabost, a že to jak budeme moci být v životě úspěšní a šťastní,
závisí na tom jak šťastní a spokojení jsme v životě vlastně nebyli.

Co s nevyužitým časem?

Nemáte co dělat? Ale jistě máte co zlepšovat.

Nemáte co zlepšovat? Jistě je něco co vás trápí.

Nic vás netrápí? Ale chcete přece něčeho v životě dosáhnout.

Nechcete něčeho v životě dosáhnout ? A už jste něčeho dosáhli? Ono i když se to nezdá, vždy je cesta, po které se dá jít, i když nás už jedna cesta do cíle dovedla, je tu další, po které se dá jít, záleží však jestli chceme.

Ničeho jste nedosáhli? Tak je nejvyšší čas tuto nepřízní pro dosažení vašich cílů plnou chmurnost otočit k lepšímu, nemyslíte ?

Cesta byla delší než dlouhost samotná a vy stále jdete, avšak už nevíte kam ? To protože jste skoro tam, tam kde leží cíl!

Zde se z vás stává více než ten, který na cestu vešel, zde jste v této fázi pro to, kvůli čemu jste na tuto cestu šel. Transformace. Učiní z žáka dané cesty na mistra směru, až nakonec budete objevitelem cíle, cíle možná pro svět, ale zcela jistě pro sebe, čímž budete moci dosáhnout úrovně světové.

Na cestě, tedy té správné, bychom se měli najít, ale abychom se mohli najít, tak se musíme nejdříve ztratit, protože je více než možné, že jsme to nebyli zrovna my, kdo na cestu vkročil, jen jestli se pak na cestě objevíme a budeme to skutečně my, jsme na cestě pravé.

Cesta je výsledkem minulosti, která je přítomností, cíl, tedy výsledek přítomnosti, je budoucnost našeho směru.

Cestou

Neřešme neustále zda-li jdeme po té správné života cestě.Řešme jestli po nějakě cestě vůbec jdeme.Je třeba mít na paměti, že abychom mohli jít, musíme mít cestu, a abychom měli cestu, musíme jít.


To, že jdeme a nevíme kam, neznamená, že nikam nedojdeme, stejně jako když jdeme a nedocházíme nikam znamená, že jenom prostě ještě nejsme tam, kam máme dojít.Proto jděme s mírem v srdci a s klidem na duši, s rázem v kroku a chutí ku dalšímu, s důvěrou k cíli a k lásce k chůzi jděme, prosté jen jděme.


Protože jen s prostostí dojdeme tam, kde ji nejvíce ocení. Proto nám žádná cesta není neschopna se časem, cestou ukázat. Proto nám žádný vlak není schopen ujet, sami jsme svým vlastním vlakem a cestou, po které jede, jedeme. Jestli my, svůj vlastní vlak na své vlastní cestě ujedeme sobě samým, jsme nejspíše ve vnitřním rozporu, který je co nejdříve nutno vyřešit. Jsme totiž nejspíše stahováni do propasti nás samých, kde jsme schopni sami sebe uvěznit a držet, dokud sami neshledáme, že jsme hodni k uvolnění z naší vlastní vazby.
To je co to dokáže způsobit rozpor, pošle nás proti nám, a tak nejsme nikam na naší vlastní cestě schpni dojít, a proto nám na stanici jménem život, nepřijíždí vlak s názvem proud času po cestě nás samých, a tak čekajíc v zásadě sami na sebe ztrácíme nárok na náš vlastní potenciál, což je náš trest, a zároveň i zločin.


Protože jen chůzí dojdeme tam, kam chceme, a dokonce tedy lze možno tu pravou cestu potkat u cesty jiné, a tak jděme, a tu pravou cestu, potkáme někde cestou.

Doba chmurných etýd

Etýda chmurné doby

Zatímco peníze se vydělávají hůř, ale utrácejì snáz, my lidé zkonzumováni touto všepojídající dobou zapovězeni ku změně a nasměrováni ke stálé nekonečnosti zbytečnosti této duchaprosté a politování hodné lidské etýdy, plačící nad svým již už krvácejícím ryzosti bratrem na hrobě s titulkem ctnost, nanejvýš charakterizující konzumní kanibalismus této ctností zřeklé a dekadenci oslavující doby, která je oplývaná a je sama sobě oplývající zničeností sebe sama a svého obsahu, my.

My, podpalujeme obsah své doby a forem našich, tedy nás samých s oslavou nového kultu, který je chápán jako evoluce nás samých, přitom si neuvědomujeme, že se z nás stávají neohněvzdorní pyromanové, oslavující iluzi jedinečnosti v ropných lázních životního prostředí našeho snažení.

Vnitřní růst

Zbytečnost zbytečnosti

Chceme-li opravdu růst, musíme se oprostit od zbytečnosti nás samých, a to právě od té  zbytečnosti , která kráčí vůči nám samým a světu okolo nás. 

Apelujme tedy na smyslnost nás samých za účelem oproštění se od své vlastní zbytečnosti, na cestě účelnosti a směrodatnosti našich životních cest.

Strop našich možností, možnosti našeho stropu 

Každý jsme svým vlastním stropem, buď budeme do něj dále nesmyslně narážet, nebo ho posunutím svých vlastních cílů posuneme, čímž způsobíme i posun naších vlastních možností a kupředu posunutím svých vlastních možností posuneme i sami sebe.

Jsme sami sobě cílem, na cestě posunutí našeho vlastního stropu, a to do cíle jménem navýšení svých vlastních možností. A jestli budeme mít stále vůli posouvat svůj strop možností, jsme sami sobě možností nekonečnou. 

Jsme svým vlastním stropem, posunutím nás samých posuneme i rozsah našich možností v místnosti jménem bytí.

Všichni jsme jedineční

Akorát každý jinde.

Velkolepost je skvělá, stejně jako velkolepost ducha, myšlenek a bytí. Avšak velkoleposti bez správného usazení není nic jiného než zkoušení o zbytečnosti, což je samo o sobě zbytečné. Proto jestli můžeme-li být, jsme velkolepí, apelujme na správné nasměrování a usazení oné velkoleposti našich osob, našeho konání, našich myšlenek i bytí.
Místo růstu, může přijít propad, místo obohacení, škoda a místo řádu, chaos.

Každý jsme velkolepá, jedinečná subjektivní forma objektivní reality, ke které máme subjektivní vztah jako ona k nám ten objektivní. Každý v rámci své vlastní formy můžeme naplnit potenciál nejen své formy, ale i té části objektivní reality, ve které je naše forma jedinečná.

Činmě tedy v rámci své vlastní velkoleposti za účelem transcendence naší formy, vůči realitě, která nám je stropem a jejíž růst je zároveň bojem prosti zbytečnosti a činěním neustálého rozšiřování možností formy naší, a hlavně vůči realitě objektivní. V rámci své velkoleposti buďme jedineční, abychom mohli uplatnit neustálým navyšováním sebe sama nekonečnost, nekonečnost sebe sama se zacílením na svou vlastní jedinečnou velkolepost.
 Jsme nekoneční díky svým vlastním možnostem. Jsme sami svou vlastní nekonečnou možností.

Klíč k životu

Aneb. Kam jsem ho jenom dal.

Co bylo dřív? Myšlenka, nebo čin? 

Možná vám to připomíná tu onu slavnou otázku o slepici a vejci, ano, je tomu tak, tato myšlenko-činná a činno-myšlenková logika, byla z té vajíčko-slepičí odvozena.

Slepice a vejce, nebo čin či myšlenka. ke slepici a vejci?

Souvisí spolu, obě se ptají na to samé, skoro slovy nevyjádřitelné, tedy co bylo dřív. Co bylo tedy dřív? Otázka, definující myšlenku, která nám chce vysvětlit jestli dřív byla současnost, která je následností následnosti z ní samé vycházející, tedy logiku, kde jedno je plodem druhého a druhé je plodem prvního.
Jakoby tato logika byla tou nejlepší možnou charakretistikou lidstva, jsme součastnost, ale i následnost a v zásadě, jsme všichni nositeli podobnosti, a zároveň všichni můžeme být podobností samotnou.

Klíč k životu je jako čin k činu, je sebepodporující se. Nejen však k čin k činu, ale také myšlenka k myšlence, která je taktéž sebepodporující se.
"No a co dále?" ptáme se sebe sama. Je to propojení těchto dvou základních myšlenek, a to čin k myšlence a činu samotnému a myšlenka k činu a myšlence též samozřejmě samotné.
A tak myšlenka i čin jdou pospolu ruku v ruce, jako myšlenka v činu jsouc čin k myšlence a definují lidský osud odpovědí na základní premisu sebe sama na otázku proč.

Klíč k životu tedy je ...

Kdo ví, ten zajisté odpoví.

Když je klíčem k životu myšlenka a čin? Je tedy jasné co dělat ve chvílích kdy vlastně nevíme co k dělat?
Nejspíše možná ano, pokud není k dispozici myšlenka, tak je k dispozici čin a naopak.
Nevíme-li tedy co dělat, vymysleme co dělat. A nevíme-li na co vymyslet, pojďme konat.
Nezapomeňme na to, se nezacyklit, a to v případě, když nemáme k dispozici jak myšlenku k činu, tak čin k dlážděný myšlenkou.
Když není co ku výmyslu a co do činu, není prostě pravý čas ani na jedno a rozhodně bychom hlavu z toho věšet neměli.
Stejně totiž vždy máme přítomnost, která je myšlenkou a zároveň činem.

Co bylo dřív? Myšlenka, nebo čin?
Domnívám se, že ještě před tím, co tu je označováno jako "dřív", byla současnost, a to současnost nesoucí obě fakta.

Závěr? 

Vždy tu je přítomnost, která může být obojím, vším čím dovolíme, aby byla.
Věřme ve svou přítomnost, protože dokud nebudeme, tak jsme, a to je skutečně hodnotné.

Člověk v rámci činu, lidská bytost v rámci existence.

Zvedněme se a jděme vstříc své budoucnosti.
Povstaňme proti bezpráví nás samých pro nás samé.
Sáhněme pro sebe sama, do hlubin naší duše, kde se skrýváme před realitou nicoty.
Uplatňeme nárok sama na sebe, jak je lehké se ho vzdát pro malichernost dneška, jak je lehké ztratit zítřek pro moment nicoty, jak dovede být nicota přítomnosti vším, když do ní propadne se vše, co jsme si vždy přáli, co jsme zatím neměli.

Všechno je malichernost, pokud nejsme sami sebou a hra na hru, v níž hrajeme hru o hru, která sama je hrou na hru.
Když nejsme sami sebou, jsme ničím, což vznáší otázku, zda - li jsme vůbec. Což vysvětuje proč, my jako nic, tedy slepá vývojová větev všeho, uvězněni ve ztrátě na nárok na sebe sama, hrajeme vší silou hru o nic.
Jsme-li v holografickém vesmíru, hra o nic přináší nic, prázdnotu, která je naší zhoubou, stejně tak, jako vězěním, do kterého jsme se vsadili v rámci strachu být sami sebou.
Jsme-li všechno, pokud se vzdáme strachu z toho že námi budeme a budeme tím oním, tedy námi samými, proč nejsme tím dávno čím již jsme?
To být sám sebou znamená být sám sebou i v nicotě bytí, my v nicotě jsme, akorát neprojeveni, dokud nebudeme chtít projevit sami sebe, dokud nebudeme cítit vnitřní nutnost být námi samými, být silou, ryzostí a ctností sebe sama, kterou my sami sobě nabízíme, opravdu se bojíme být silnými, nezávislými a nejen bohatými, ale i plodnými? Jsme totiž doopravdy už tak dlouho uvězněni v nicotě, že nevíme, co to znamená být vším? Jsme jako mlha v nás samých, která je s každou další časovou jednotkou neprojevení se hustější?
Vskutku akorát, že jsme autopilot, co svázal pilota opravdového, jeho cílem a definicí, jsou pasažéři a cíl společnosti, která letadlo vlastní a vysílá.

Bojíme se být silní ze slabosti neprojeveného sebe sama.
Jsme ničím tak dlouho, že si myslíme, že být ničím, je být vším.
A s další časovou jednotkou uplynulou neprojevením naší unikátní formy, kterou nám život nadělil, jsme jako kdyby se ztráta samotná ztratila v hledání sebe sama.

Jsme psychologicky každý jedinečný a geniální zároveň.
Jsme všichni filosofové v oboru života, který souvisí s naší životní cestou, subjektivní filosofie každého z nás, je taktéž tou nejdůležitější pro nás, proto ji lze nalézt jen v nás samých.
Jsme každý realista své vlastní cesty, jsme každý směrem, svého vlastního cíle.
Jsme naše vlastní všechno, jsme naše vlastní nicotnost, jsme vší nicotou, a zároveň nicotným vším.


Jsme-li všichni vším tím, co společnost do pestrosti je, kde vlastně ležíme?
Ležíme za překonanými strachy, bolestmi, slabostmi, vzteky a nerovnostmi, ležíme za vším zlem, ale i dobrem, ležíme za správností i nesprávností, jsme ryzost všeho, jsme unikátní forma z masa a kostí, z orgánů a buňek.
Jsme tím vším co právě jsme a co jsme byli, a zároveň jsme vším, čím si přejeme být, jsme to na co myslíme, co děláme a co potřebujeme, jsme naše vyplněné přání, jsme uplatněná jedinečnost.
Být sám sebou znamená být mezi ničím i vším zároveň, což nám přináší jak jedinečnost, tak různorodost.

Je tolik lidí, kolik je hvězd na nebi.
Jsme zároveň každý nebem, jehož projevem naší vlastní jedinečnosti a pestrosti, je hvězda uvnitř nás všech.
Ano, jsme krásnou hvězdou a sychravým nebem, jsme i však krásnou oblohou i sveřepým hřebem.

Vzájemnost obojetnosti

Dokud nebudeme, tak jsme.

Dokud nebudeme, tak jsme. Budeme podle toho jací jsme nyní, to jací jsme nyní, je následnost toho, jací jsme byli. Proto je minulost ukryta v budoucnosti.

Jsme Alenka v říši jménem život, která je o nic méně chaotičtější než ta, kterou se nechala sama Alenka oplývat.
Jsme Alenka v říši jménem život, kde Alenka je ztráta sebe sama ve svém vlastním potenciálu a život po potenciálu dychtící Striga (příběh Zaklínače).
Jsme Bojovníci za naději, která dovede být díky strasti bytí překrásně beznadějná.
A tak na cestě za ideálem, který je nám nadějí, se stáváme snahou, která nás každým dalším snažením dostává k našemu ideálu, blíž k naší naději a je-li onen ideál,
skryt v nás samých a naděje komplexní naplnění potenciálu, jsme díky této snaze blíž sami k sobě, kde já splyne s já, abychom mohli být opět celistvá, jednotná a komplexní bytost.


Jsme páni i otroci, jsme bolest a uspokojení, jsme strach i odvaha, jsme síla i slabost.
Jsme život, v rámci jeho žití, plníme svou formu, která je více a více komplexní o dualitu bytí jako takovou.
Pro to, aby bylo krásné počasí, musí nejdříve být počasí nehezké, a když svítí moc dlouho slunce, víme, že bude následovat bouřka.
Smíření se s dualitou, tedy, s jejími výkyvy, nás činí moudrými, moudrost je však sama o sobě též oním výkyvem, není tudíž univerzální odpovědí, je ale odpovědí silnější, ale ne o nic víc než univerzálnost duality, tedy, meta-dualita (dle mě).
Meta-dualita, jakožto řídící třída duality je jen jedna, je to ona meta informace tak moc protlačovaná pop a jinou kulturou v a po roce 2012, tedy, "co dáme, to se nám vrátí", "jak je dobře, bude i špatně", ergo, výkyv nalevo, se rovná výkyv napravo. Dovolím si však ještě přidat, že i přes celkovou rovnost těchto výkyvů, máme každý odlišnou kombinaci, hloubku a rychlost výkyvů, tedy(KHR duality). Konečná informace z mého pozorování vycházející je ta, že ona dualita a její KHR, jsou meta-prvky formující naší formu, nás samé.

Dualitu je třeba přijmout jako naši součást.
Je třeba sebe sama nalézt, abychom mohli rozklíčit potenciál, který se v nás skrývá, nedopusťme abychom umírali mrtví. Chtějme a buďme živý, protože až když opravdu žijeme, bojíme se že to ztratíme, proto se bojíme smrti, i když se jí nebojíme, i když ji však nedáváme strach jako takový vnímáme ji jako rušitele života, toho, který žijeme, který milujeme, o který se bojíme, že ztratíme.

Žijeme abychom mohli umřít, umíráme, abychom se mohli narodit a rodíme se, abychom mohli žít.

Mít se rád, podmíněná nekonečnost bytí

Chceme li, aby nás ostatní měli rádi, musíme mít rádi sami sebe. Tedy, kdybych psal životní krédo, bylo by: "Mějme rádi sami sebe, pro nás samé."

Tedy. "Mějme rádi nás samé, pro lásku u druhých." Ergo, naučme ostatní porozumění a lásce k vaší osobě.

Láska sama k sobě je chuť bojovat sám za sebe a své práva a potřeby, ale mnohdy to je také boj o chuť, vůbec něco dělat.

Jsme totiž hrdinové i záporáci, jsme bolest i uspokojení, jsme strach a odvaha, jsme zničení i tvorba, jsme boj a mír.

Bojujeme-li statečně se svými vlastními démony, jsme hrdinové. Jsme ale hrdinové, abchom prostě jenom byli hrdinové? Nebo jsme hrdninové,  protože jsme v nás samých vyhráli bitvu nad zlem, svým stinným já?

Toto rozdělení vnějšího a vnitřního atributu, je konec konců určující to, zda-li budeme vnìmáni jako pozéři, nebo jako osoby, kterým o něco skutečně jde.

Co chceme tedy být? Pozér? Nebo osoba, které o něco skutečně jde? Nebo je dokonce správně obojí na jednou? Co, ale pak nepochopení z toho, že osoba zaměřená na sledování pozérství neuvidí kontrastní snahu vyjadřující něco zcela s vnitřním atributem? Tedy na křivdu? A jelikož jsme zaměřeni na obojí vnímáme právě obojí, ale ne do hloubky, do které bychom to vnímali, kdybychom se orientovali pouze na věc jedinnou.

Je tedy umění ona zlatá střední cesta, oně střední cesty ? (Za předpokladu, že rozcestí jsou vždy a všude.)

Ano, je? Možná. Nikoliv, ne. Ale ano, ano je.

Jako když kohoutek s vodou po tom, co napouštěl nádobu a vy vypli přívod vody, po vypnutí ještě upustil kousek zbytkové vody. Je to jako v životě, a ještě tak, když se nedaří, ano, jakoby to jednou nestačilo a proto, když se nedaří, tak se prostě nedaří. Takže když trochu znekonečníme ůvodnì logiku s kohoutkem, máme to samé co s životem a se samotnou, střední cestou.

Jde pochopení, že jeden správný výběr, není správným výběrem na vždy, jen jak je silný dokáže déle trvat, ale vždy je konečný, ostatně, ona frekvence opakování konců a začátkú působení výběrú je nekonečná. Stejně jako život, víme, že vždy nějaký život bude, životy jdou stále za sebou, rodíme se a umíráme, život jednotlivce končí, zatímco život, život jako takový, jako je znám, život jehož jsme podmnožinou, stále pokračuje.

Jakoby, celý život byl boj s nekonečností života samotného. Jakoby to byla nekonečná konečnost, či konečná nekonečnost. Je to jako kohoutek vody, který dokončuje svou práci několikrát, i po jeho vypnutí, i on končí na několik pokusů s faktem, že opět bude plně začínat a zase končit, je konečný v nekonečné vůli člověka se mýt, napouštět si vodu a v možné konečné nekonečnosti zdrojů, které umožňují jeho existenci s těmito zvláštními prvky. Avšak máme i my takový zdroj, nebo snad vyšší vůli? ...

Bojíme se konce v nekonečnosti. Bojíme se svého vlastního konce, jako osoby. Ale nebojíme se konce nekonečnosti, lidstva, života. Jsme nekoneční, ale v rámci kolektivu. Díky tomu, můžeme budovat hodnoty a jejich ctnosti, pomáhat a opravovat, spravovat a objevovat, tázat se a odpovídat v otázce jmémen život. Ale takovouto vlastnost máme jen a pouze v rámci kolektivu, kde se pochodeň zkušeností a hodnot přenáší z generace na generaci. Před smrtí sice skončíme život jako sobci, tedy, většina z nás, ale jak by se nám líbilo se do sobeckého světa narodit? Zajisté nelíbilo.

Budujme tedy ctnosti, pomáhejme a posouvejme se dále navzájem, bodujme budováním lepšího světa na bodovacì tabulce jménem život.

Tak udělejme před vlastním koncem, nebo ještě dřív, onu nápravu a před tím, než odejdeme.

Nechť umřeme ve světě, pro který stojí za to umírat.

Žijme svět, který se skutečně žije.

Vybudujme svět, ve kterém byste se sami chtěli narodit

Od hodnoty ke hříchu

Faleš střídá ctnost. Ctnost je zavražděna zkaženými hodnotami, které nabourávají, až nakonec rozboří most napříč ctnostmi. Hodnoty jsou zkaženy, ale proč? A proč pak zabijí své ctnostné bratry Co je ctnost bez hodnoty, co je bratr bez bratra?

V rámci karmy jsme uvězněni v bolesti, kterou sami tvoříme.

V rámci lásky jsme to co dáme.

V rámci bolesti zmírníme bolest, když soucítíme.

A v rámci kreativity, budeme napadeni myšlenkou nad, kterou právě prokrastinujeme.

Když platí tyto zákony, jakto že jsme stále tam kde být nechceme. Jakto, že děláme něco co dělat nechceme. Jakto, že myslíme nad tím nad čím myslet nechceme?

Naučili jsme se výchovou, že většinou, to co dělat nechceme, je to dobré pro nás.

Je ale důležité pochopit, že přijde den, kdy zodpovédnost za to co chceme a nechceme bude jednou jen a jen na nás. V dospělosti nebudou rodiče, nýbrž jejich projekce, projekce v nás. Ze kterě těžíme v rámci životního štěstí, abychom se stali opět projekcí a byli nošeni v srdci našich potomků.

V rámci duality, musí být nejdříve zle, aby mohlo být dobře, když je dobře a chováme se k dobrotě samotné dobře, nebude tak zle, jak by bylo kdybychom ji zneužili. Jsme vězni pravidel, dávno přežité společnosi  která apeluje na dodržování pravidel v prostředí, pro které nejsou relevantní. Meníme svět, ale ne sebe, chceme vše a přitom jsme nikdy neměli nic. Bojíme se strachu a přitom, jsme ho nikdy necítili, cítíme zášť a při tom jsme nikdy nemilovali...

Sklenice bytí

Vidíme to, co jsme schopni pochopit. Chápeme to, co se nebojíme vidět.

Jistě všichni známe přísloví, definující pesimisty, realisty a optimisty.
"Sklenice je buď poloprázdná, nebo poloplná" - To tvrdí ohledně poloprázdnosti pesimista a okolo poloplnosti optimista. Ovšem, pak přijde realista a řekně, že
sklenice je obojí, tedy poloprázdná i poloplná, a ve finále je to jen sklenice a určitým množstvím vody.

Ano, souhlasím s tvrzením nepřímo upozorňující na dualitu, sklenice je obojí, záleží na úhlu pohledu.
Co když ale sklenice jsou dvě? Co když jedna je opravdu polopná a druhá opravdu poloprázdná, to ale nejde, však obě jsou, obojí.
Co kdybychom ale měli jednu sklenici plnou, a vedle ní, z každé strany sklenice poloprázdnou a poloplnou. Z další volné strany sklenici prázndnou a pak z poslední volné strany,
vodu bez sklenice, vylitou na ploše u ostatních sklenic.

Co nám to říká? Je to další definice reality ? Tedy vycházející ze základu, ve kterém máme sklenici, z půlky naplněnou, z půlky prázdnou, tedy obojí.
A tedy ono rozšíření o sklenici absolutně plnou, absolutně prázdnou a vodu bez sklenice? Ano, já se domnívám, že to je další definice reality, tedy světa, ve kterém
žijeme.

-Analytická analogie vody, sklenice a vody a sklenice-


Je- li sklenice poloplná - jsem optimista /vnímám část obsahu/
Je- li sklenice poloprázdná - jsem pesimista /vnímám část obsahu/

Vnímám- li sklenici poloprázdnou i poloplnou - jsem realista (jsem osoba vnímající "plnost" i "prázdnost" najednou, ikdyž jde v podstatě o to samé, akorát každé z
 jiné strany) /vnímám obě verze obsahu/

Je-li sklenice plná - jsem ??? (když jse sklenice plná, mohlo by to naznačovat to, že jsem osoba, co ráda řeší věci, tedy vodu "obsah" ve formě "sklenice"
 a její "plnost" i "prázdnost", až potom co je sklenice skutečně plná, nebo skutečně prázdná) /absoltuně vnímám kompletní a "ukončený" obsah/

Je- li sklenice prázdná - jsem ??? (uvažuji i tom, že to co určuje její "plnost" a "prázdnost" je relativní a je velie důležité uvažovat o tom,
že sklenice je důležitější bez vody, tedy samotná forma "sklenice" je důležitejší, než obsah "voda" v jakémkoli množství se v ní vyskytující)
/vnímám absolutní prázdnotu obsahu a soustředím se na možnosti strukturu formy/

Je- li voda bez sklenice - jsem ??? (uvažující mimo konvenční formu)
/Vnímám obsah neomezený formou/

Vmímám- li vodu samotnou a sklenici taktéž (ale ne vodu ve sklenici) - jsem ??? (osoba vnímající formu i obsah odděleně, nezávisle na předešlých souvislostech )
/Vnímám potenciál formy - nenaplněnou formu a nezformovaný obsah v jeho ryzí surovosti/

Vnímám-li vodu a sklenici, mimo sebe, a k tomu vnímám sklenici a vodu v sobě, a to v různé
 "poloplnosti a poloprázdnosti" a "plnosti a prázdnosti" - tedy množství obsahu "vody" ve formě "sklenici", jsem?
/Vnímám absolutně naplněnou formu a nenaplněnou formu (kontrast plnosti a prázdnosti a poloplnosti a poloprázdnosti) - tedy různé množství obsahu - různé využití formy obsahem - různé ovlivnění obsahu formou /


-Cože to?-

Ano, co to vlastně říká, že ? Říká nám to, co jsme chopni vidět v jedné obyčejné věci ? Ano. Domnívám se, že vždy záleží na tom, co dokážeme a jsme schopni vidět.
Co připustíme, co nám dovolí naše bytost jako taková. Dle mne, se dá říci, že vidíme to, co jsme schopni vidět, a to co jsme schopni vidět, je to co určuje naši duševní hloubku, tedy potenciál a možnosti.

Vždy jde o to, co jsme schopni vidět, nezávisle na tom, "co je jaké". Může to určit naši osobnost? Může to určit naši duševní hloubku? Může to určit to, kým jsme?
Ano, ano a určitě ano.

Dokážeme-li tedy vidět v něčem něco víc než to, co to skutečně je, nebo to "něco" co mělo být viděno bylo skryté pro ty meně vyspělejší a pokročílejší vnímání, máme tedy vyspělejší vnímání, vidíme a cítíme "neviditelné".
Je tu však zákon duality, kontrast, a to ten, že ten kdo vnímá za hranici možností většiny, má potíž vyjádřit to co vidí, což je nekonečně bolestivé.

Je dobré být ten, co vnímá až příliš? Nebo ten co dokáže přepříliš vysvětlit to převelice málo vnímané? Je dobrý být ten co umí obojí průměrně, nebo neumí ani jedno?
V konečném důsledku, jde vždy o to, s čím jsme spokojenější.

Vidíme přece to, co jsme schopni vnímat, vnímáme to, co je odrazem nás samých, a to kým jsme určujeme tím co děláme. Je to cyklus? Nejspíš ano, hovoří tak, že:
"Dělej netradiční a netradičním budeš." To kdyby vše bylo podloženo aktivitou, ano je, stejně tak, jako je vše podloženo hmotou, ano je. Podle Lisy Randallové žijeme v Pí dimenzy, hloubka, šířka a výška, no k tomutu
 dimenzionálnímu guláši co vařili transdimenzionální kočička a pejsek, které ale zjedodušeně už několik tisíc let osvolujeme převelice prostě "božstvo", ještě 0,14 času, čas je ta veličina, kterou ovládat nemůžeme,
jsme její součástí, neznáme jí ze 100%, zatímco hloubku, šírku a výšku ano (poloodborné "možná").

To byl ale jen odskok, říkající, že když si myslíme, že "poloprázdnosti" opak, je "poloplnost" a na půli cesty je plnosti "plná" sklenice, která má ale zase opak v absolutní "prázdnosti". Ovšem, tato
absolutní "plnost" a "prázdnost" mají opak ve sklenici bez vody "sklenici" a vodě bez sklenice "vodě".

Dá se tedy říct, že existuje dualita, která má kontrasty (protipóly) a každý kontrast může být zároveň kontrastem k jinému, který souvislost daného kontrastu vytahává
pryč z jedné duality do druhé, je to tedy tak, že jeden kontrast, má svůj přímý opak v jedné sémantice, ale i v druhé sémantice, níž je součástí, je tedy součástí
víc podmnožin (nebo množin?). A to samé s dualitou jakožto nositelem obou kontrastů. Takže kontrast má více kontrastů ve více dualitách a samotná dualita je i kontrast.

Co je uvnitř, je i na povrchu, co je na povrchu, je i uvnitř. No přeci stejně jako hvězdy - vesmír a neurony - mozek.

Kontrast sem, kontrast tam, šťastni budeme vždy v daný čas a v daném místě jen jednou pro nás jako takové, tak tedy šťastni buďme.

Slušnost nevábná

Jakoby slušnost smrděla. Základní pokyn lidstva, tři P. Pozdrav, poděkuj a popros. Ne vždy jsou třeba všechny tři, ne vždy se dají použít alespoň dva, ale jeden, zásadní by se alespoň používat mohl.

"Já vám děkuji", skvěle, pak tedy, "Není zač", úsměv a jdeme se každý svým směrem. Je divné být slušný? Skoro to tak vypadá. Ne, slušnost není přežitek doby staré a ani divnost doby dnešní, je to kodex, myslícího a cítícího občana, člověka, bytosti.

Je to univerzální prvek komunikace, který jde přenést z verbální komunikace i do té neverbální, tedy do gest a mimiky. Přesto, jakoby to byl problém. Jsme-lo vyspělejší než zvířata, komunikujme verbálně, pokud někteří z nás ne, alespoň učiňte projev neverbální komunikace (gesto, mimika), v rámci komunikace, kterou už tak odbýváme, a kterou by vám ze svým zpracováním omlátilo i ono kuře paní domácí. Samozřejmě, že žertuji, zvířata co jsou "nadáni" mimikou a gesty jsou trochu jiná (kočky, šelmy, psi, vlci, opice).

Když to tak řeknu, i opice se vyjadřuje líp než někteří jedinci. Což je smutné, ale jasně vysvětlující, jak ve světě komunikace jsme tak blízko sobě, až jsme nakonec od sebe.

I zvířata jsou větší lidé než lidé. Jsme lidé, ne zvířata. Avšak v tomto směru, buďme raději zvířata.