Povrch obsahu, obsah povrchnosti

Povrch obsahu, obsah povrchnosti

Zapomenuti ve formě

Způsob poráží smysl, syntaxe zase sémantiku. Necháváme dokonce, nejen aby syntaxe ovlivňovala sémantiku, aby způsob ovlivnil podstatu a smysl. A jako otroci své vlastní duševní slabosti projevené ve způsob věci, apelujíc na způsob a styl cesty, neřešíme to kam vlastně cesta vede a kam po ní dojdeme, ale spíše tak, jak cesta bude vypadat, jak bude probíhat a jaký bude vzbuzovat dojem. Nejsme snad sami sebou, abychom jako napodobovač řešili to, jak ve vší povrchnosti, jejímž otrokem jsme , budeme vypadat? Neuvědomujíc, že povrchnost stimuluje koncentraci marnivosti ducha, jež je projevem nenaplněnosti jeho vlastního potenciálu.Upřednostňujeme snad styl a způsob nad cílem a smyslem proto, že jsme již zadaného cíle skutečně nebo domněle dosáhli ? Jsme-li však tam kde jsme chtěli být, jsme i tím opravdovým či domnělým, čím jsme si přáli být? Někdo je a ví, někdo zase není a neví, možná proto, že jedni jsou ztraceni v domněnce, nebo lítostivé lži, načež druzí ve slabosti svého vlastního konání, zatemňující jim schopnost snést pravdivý obraz sebe sama.

Je to smutné, ale i na své vlastní životní cestě se můžeme ztratit a stát se tím kým nepotřebujeme pro to, abychom mohli být tím, kým si přejeme být. Ztráta nutně neznamená ztrátu a bolest nemusí být nutně uspokojením, když ale něco dáme, něco i dostaneme, proto, bolest může být uspokojivá a zejména to, když se ztratíme, nemusí nutně naznačovat to, že jsme skutečně ztraceni.

Ne vždy je zlo zlem, ne vždy je dobro dobrem, ztraceni v polaritě skutku, neznáme vlastně jeho pravý význam, zapomenuti sami v sobě, pochybujeme o jasnostech pomáhající nám růst, jako o nejasnostech, zatemňující pravý vhled na nás samé. A je to dobře, že jsme zlem dotknuti, pochybujme a buďme nespokojeni, zničme naše, nás samé do hlubin sebe sama zatěžující myšlenkové vzorce, musíme se nejdříve vzdát cetky charakteru, abychom se mohli doopravdy ztratit, protože, jen když se doopravdy ztratíme, jen tak se můžeme opravdu najít. A je to dobře, že dotknuti zlem, můžeme cestou pokračovat dále, po zkušenosti zla, je dobro jen a pouze tím, že jenom existuje doceněno víc než dobro existující bez zla. Jak víme co je dobré, když nevíme co je zlé?

Najdeme-li se, bude syntaxe cesty určena námi a cílem, načež se nám i podřídí, místo toho, aby si ona syntaxe podřizovala nás samé, nenechme neživé, aby ovlivňovalo živé a nenechme živé stát se neživým, ctěme vše co je součástí naší ryzosti tedy, cesta, milovaná osoba, přátelé nebo třeba naší ryzostí vytyčená přání, je li to totiž součástí naší ryzosti a je li ryzost tím čím má být, byli jsme tam, kde jsme měli být a jsme tam, kde máme být, tak nakonec budeme i tam, kde být máme.

 Je li v našem jednání a smýšlení naše ryzost, byli, jsme a budeme to opravdu my, a to tam, kde být skutečně máme. To obsah a cíl cesty určují to, jak bude cesta vypadat a jak bude určena, máme-li vnitřní nutnost k tomu, činit z povrchu obsah, nejsem jist, jestli ve skutečném obsahu není jen pouhopouhá prázdnota.