Bolesti odlišnosti pohlaví

Genderová studená válka, genderový fašismus

Fašistický feminismus švédských feministek je silnou hraniční etýdou genderového soužití rozdělující racionalitu tak říkajíc ve dví.

Genderová studená válka mezi v dešních dnech, roku 2016 je sama sebou zužující výhody a jedinečnosti obou dvou pohlaví.

Dvojí metr racionality ženského silně aktivního hnutí, feministického hnutí má podobu takovou, jakou si svou neuvědomělou reakcí na malichernosti rozdílností sama chybně vysvětluje.
Vskutku ano, muži a ženy, jsou rozdílní. Jsme Každý jedinečný jako osobnost, ať už jsme muž, či žena. Avšak jsme i jako pohlaví, gendr, každý jedinečný.
Každý, žena či muž, muž či žena, může být zlý, hodný, zlý protože si přeje být ve skuetečnosti hodný, hodný aby nemusel zápasit se zlem, které by jeho osobu jinak zužovalo.
Bolesti a zlosti jedné podmnožiny množiny daného genderu, jsme schopni na seme navzájem házet, jako hroký brambor neuvědomělé viny, která se s každou další sekundou v držení, propaluješ až na samotnou duševní dřeň, kde bolí.
Soudit však celé pohlaví, ža určitou negativní podmnožinu je však silně nemoudré, ať už jsme muži, či ženy. Řešíme politickou a genderovou korektnost, přitom nikdo nejsme schopni říct pravdu, stejně tak jak jsme schopni si na pravdu hrát.

Odlišnost pohlaví

Důvod k boji, nebo důvod ke splynutí

Proto se zamysleme nad otázkou genderové odlišnosti, čím vlastně na tomto světe je, čím vlastně v porovnání s pohlavím opačným jsme a proč to tak příroda zamýšlela.
Jsme schopni se silně prát za malichernosti, avšak, abychom udrželi vážné a důležité věci ve směru, kterým mají jít, musíme si začít vážit vážných věcí, tak jak vážnost sama zaslouží, ostatně tak vážně, jak je lehkost lehkostí, avšak ne jak ji interpretujeme my samotní, tedy lehkost jako vážnost, což plodí malichernost, ale jako vážnost, která je tak vážná jako důležitost života jako taková.

-Malichernosti genderové jedinečnosti
--Zbytečnosti sporů

To co shledáváme u opačného pohlaví jako zbytečné a hanebné, sami činíme."

Mluvíme o špatnosti jednání genderu opačného, přitom toto tvrzení je více než neprokázané,
načež z toho co si myslíme, že druzí z pohlaví opačného činí, i když nečiní, jsme schopni bytostně soudit, avšak i přes to, že sami jsme schopni upravit metr,
kterým se řídíme, abychom mohli napadat metr jiný.

Sami činíme do napadáme."

To co jsme uměle shledali, že opačné pohlaví činí, bylo vytvořeno k umocnění vzteku vůči němu, který je však absurdní, stejně jako chování, které jsme mu uměle přiřkli.

V rámci pohlaví našeho činíme to, o čem jsme schopni tvrdit, že to co tvrdí pohlaví opačné, je špatné, což vytváří genderové pokrytectví.

Budování genderové rovnováhy

Místo rovnováhy činíme nepromyšlené zatížení jednoho protipólu, který sám bez protipólu opačného žit nemůže, a to jak přímo bez něho,
tak bez produktů, jehož genderová jedinečnost jedinečnosti druhé zprostředkovává.

Využití jedinečností

Tvorba dokonalosti

Nemoudře uražíme jedinečnost množiny každého pohlaví, samolibě napadáme zbytečnosti, které vytváří naše vlastní nespokojenost s námi samými.

Za předpokladu, že extrémy duality jsou jedinečné, tak v rámci moudrosti, protpojení obou protipólů je projev absolutní komplexnosti duality bytí, což tvoří dokonalost jako takovou.
A proto, vycházejíc z logiky duality cítím, že zvlášť muži a ženy jsme jedineční, dohromady jsme však dokonalý načež dokonalost, její vytvoření, tedy propojení
dvou extrémů, umožňuje vytvořit jedinečnost další, která je sama o sobě schopna dokonalostí se stát a nadále jedinečnost vytvářet.
Jsme všchni  součástí života, díky nám, jsme my samí. Jsme definováni časem, vyhrazeným proto stát se dokonalými, nikoli válčit o v tomto případě malichernou jedinečnost.

Smysluplná zbytečnost

Zbytečnost jako definice toho co zbytečné není

Nic není zbytečné, dokonce i samotná zbytečnost, zbytečnou není, definuje nám totiž to, co zbytečné je, a tedy to, čemu se v rámci umocňování směrodatnosti, vyhnout. Což nám pomáhá definovat onen smysluplnosti směr.

Potřeba zbytečnosti

Vskutku ano. Zbytečnost se zdá být nepotřebná, a to ve své primární podstatě. Ale je taktéž prospěšnou, a to proto, že nám sama sebou ukáže, kde a čím není, což v rámci kontrastnosti, vede k opaku zbytečnosti, která nás k němu dovedla, což činí zbytečnost vysoce potřebnou, a to právě pro podporu uvědomění rozdílu toho, kde zbytečnost je, a kde není.

Protože, když nás něco dovede k opaku zbytečnosti, je to hodnotné, tudíž ne zbytečnčné. 

Je tu však logická smyčka, a to proto, že v onomu od-zbytečnění, nás dovedla vlastně zbytečnost, která je vskutku tak nepotřebná, stejně jako prospěšná.

Važme si přítomnosti, toho, čeho si zrovna nevážíme, a co nemilujeme, čeho se stydíme, nebo co shledáváme zbytečné, protože nás to znechucuje, znechucuje ku získání té pravé chuti. Díky vážení si toho co je nevážení hodné, si vytváříme nárok k tomu mít právo na to co je plně vážení hodné. 

Docenění zbytečnosti

Koneckonců, bez zla, by nebylo dobro, protože bychom nerozeznali onen rozdíl. Bez rozdílu dvou extrémů v rámci duality, není rozeznání jejich jedinečnosti, která je sama o sobě definicí extrému jako takového sama pro sebe a v rámci reflexe k extrému opačnému, se kterým je onen extrém, součástí duality.

Díky tmě, můžeme docenit světlo. 

Díky zlu, si vážíme dobra. 

Díky bolesti, uspokojení a díky slabosti i síly. 

Díky strachu odvahy.

Díky hlouposti inteligence. 

Stejně jako si vážíme krásy, bychom si měli vážit i ošklivosti, protože díky ošklivosti, je právě krása tím, čím jí ona rozdílnost od ošklivosti definuje. 

Čas

Čas je řeka, kterou jako životem proudíme. Čas je proud a proud je vyjádření plynutí času, kterého jsme, pokud chceme, součástí. Čas je vykoupání se v něm, když se do jeho pevně vytčeného rámce nevejdeme.

Čas, fyzikální veličina našeho života, našich životů, které díky času, který na ně přišel mohou za časem hořet, hořet za časem a jeho využitím, být tím za čím hoří, dokonce být i oním využitím toho, co využit chtějí, a to nejhlubší potenciál pro nás vyměřeného času, který je jen a pouze tím, čím dovolíme aby byl, který zajde jen a pouze do vzdáleností, do kterých chceme sami zajít, do kterých jsme sami schopni zajít, kterými se pouhým myšlením na něj staneme, staneme nimi, takovými, jak jsme o nich snili.

Čas je únavný, když plyne pomaleji, než my potřebujeme jít. Čas je frustrující, a to když plyne rychleji, než mi můžeme jít.

Čas je dualitou, protože je právě tím, tím čím je i když tím vlastně není, což vede k tomu, že není tím, čím vlastně je. Je komplexní dualitou, protože je sám sobě svou souvislostí, ale i všemi konci provazu, který on sám sobě napíná.

Čas je to, čehož můžeme být součástí, aniž bychom věděli, že onou součástí vlastně jsme. A jsme, a to právě tím, čím čas pro nás právě vytyčený jest, čas je živoucí smrtí, a to právě díky podobnosti, kterou se smrtí má, a to takovou, že může být součástí každého jedince, pro kterého je aktuální, ale přesto je sám sebou, a i když jakýkoliv jedinec, může čas sám pro sebe dle sebe sama ovlivnit, je čas přesto sám sebou tak, jak je přesně ovlivnitelný.

Jsme nedokonalou součástí dokonalosti duality jako takové, avšak s potenciálem, být sami sobě dokonalí, a to opět dle pravidel duality. Dualita nám dává moc, moc předpokladu, toho, čím jsme byli, čím jsme a čím také budeme. Ne vždy však jsme tím, čím v rámci duality můžeme být, protože i když dualita, obojetnost, kontrastnost a satisfakce, jsou svědkem plamene času, kterým jsme my,  nikdy nevíme kudy a kam nás ku novému začátku duality čas vsadí. A proto, i když jsme schopni z jednoho konce břehu dualitu chápat, máme nakonec krom mozku i nohy, které v rámci duality, až skončí jejich práci, zapojí sebe sama, aby mohli započít nový koloběh pochopení pro svou vlastní cestu za jedinečností svou.

Koloběh vzestupu a pádu

Aneb jak jsme silní

Jsme silní, tak jak jen dokážeme připustit, zvládneme to, co si jen dokážeme představit, což není smělé a nepromyšlené tvrzení o skutečnosti,
ale podmíněná definice pravidla života, že když si to ono, cokoli dokážeme představit, lez toho dosáhnout, protože svým vlastním duševním, teoretickým
snažením vytváříme možnost, která příkladem k našemu praktickému já, které svým konáním může díky tomu dosáhnout a dosáhne možnosti, plánu, který si svou
myslí, vytyčíme.
Proto se říká, že jsme nekoneční, ergo jsme koneční tak jak připustíme a stejně, tak jak připustíme, jsme nekoneční. Jde o připuštění, které činíme v naší mysli.
A právě proto lze o lidské povaze a konání, smýšlení a cítění říct, že jsme jenom tak nekoneční, jak dovede naše konečnost v rámci nekonečnosti připustit.

Tak využijeme potenciál

To jsou možnosti, které definujeme svou představou a chutí, potenciálem a prací s ním.
Je tu však pak dále čest k nám samým, a to moudrost činu zprostředkována chutí mít chuť konat, tak jak v rámci smýšlení definujeme sebe sama, cestu nás samých, náš cíl a možnosti nás samých, možnosti dané cesty a možnosti daného cíle.
Myslím zkrátka cestu, například chodník, definuje její šířku a výšku, zbarvení, druh a délku, to jací jsme, jsme my kráčející po cestě do cíle, který je tak tak blízko, jak se k němu dokážeme přiblížit.
Je převelice zajímavé pohlížet na sebe sama jako na chodce, či na tvořiče své vlastní životní cesty a cíle.
Když jdeme po cestě, u které víme třeba jen obrazně kudy musíme jít, abychom někam došli, kde "kam", je nám alespoň mlžně známým a kýžený cíl je třeba chápat skutečnost, že
pokud nebudeme schopni využít potenciál z i klidně v celku jasně definované cesty a cíle, je kráčení po dané cestě kam danému cíli cesta poloprázdná a nekomplexní. Ovšem pokud tato cesta sama o sobě není cestou k získání potenciálu určité cesty, která je v možném očekávání k našim osobám, pak se pohled i jeho vážnost mění.
Je velice důležité v časech dobrých, myslet na časy špatné. A to proto, abychom mohli v časech špatných, děkovat časům dobrým.
Proto bychom měli na cestě, po které jdeme k cíli, ke kterému dojít chceme s osobami, se kterými do cíle dojít chceme řešit, pokud nám to samotná cesta dovoluje,
využití potenciálu dané cesty, protože jak je nám známo, spousta osob, "pletoucí z hovna bič", má mnohdy větší úspěch za využití takřka ničeho, než ti, kdo s takřka se vším neumí vůbec zacházet, s čímž zároveň oproti těm co to umí, silně schází.


Nemusíme činit jak nechceme, můžeme činit jak potřebujeme a z potřeby nám vychází vlastně i to, co bychom mohli chtít.
Stejně jako, že nemusíme činit jak musíme, protože z toho, že učiníme nebo neučiníme co musíme, můžeme přijít na to, co vlastně chceme.