Smysluplná zbytečnost

Zbytečnost jako definice toho co zbytečné není

Nic není zbytečné, dokonce i samotná zbytečnost, zbytečnou není, definuje nám totiž to, co zbytečné je, a tedy to, čemu se v rámci umocňování směrodatnosti, vyhnout. Což nám pomáhá definovat onen smysluplnosti směr.

Potřeba zbytečnosti

Vskutku ano. Zbytečnost se zdá být nepotřebná, a to ve své primární podstatě. Ale je taktéž prospěšnou, a to proto, že nám sama sebou ukáže, kde a čím není, což v rámci kontrastnosti, vede k opaku zbytečnosti, která nás k němu dovedla, což činí zbytečnost vysoce potřebnou, a to právě pro podporu uvědomění rozdílu toho, kde zbytečnost je, a kde není.

Protože, když nás něco dovede k opaku zbytečnosti, je to hodnotné, tudíž ne zbytečnčné. 

Je tu však logická smyčka, a to proto, že v onomu od-zbytečnění, nás dovedla vlastně zbytečnost, která je vskutku tak nepotřebná, stejně jako prospěšná.

Važme si přítomnosti, toho, čeho si zrovna nevážíme, a co nemilujeme, čeho se stydíme, nebo co shledáváme zbytečné, protože nás to znechucuje, znechucuje ku získání té pravé chuti. Díky vážení si toho co je nevážení hodné, si vytváříme nárok k tomu mít právo na to co je plně vážení hodné. 

Docenění zbytečnosti

Koneckonců, bez zla, by nebylo dobro, protože bychom nerozeznali onen rozdíl. Bez rozdílu dvou extrémů v rámci duality, není rozeznání jejich jedinečnosti, která je sama o sobě definicí extrému jako takového sama pro sebe a v rámci reflexe k extrému opačnému, se kterým je onen extrém, součástí duality.

Díky tmě, můžeme docenit světlo. 

Díky zlu, si vážíme dobra. 

Díky bolesti, uspokojení a díky slabosti i síly. 

Díky strachu odvahy.

Díky hlouposti inteligence. 

Stejně jako si vážíme krásy, bychom si měli vážit i ošklivosti, protože díky ošklivosti, je právě krása tím, čím jí ona rozdílnost od ošklivosti definuje.