Čas

Čas je řeka, kterou jako životem proudíme. Čas je proud a proud je vyjádření plynutí času, kterého jsme, pokud chceme, součástí. Čas je vykoupání se v něm, když se do jeho pevně vytčeného rámce nevejdeme.

Čas, fyzikální veličina našeho života, našich životů, které díky času, který na ně přišel mohou za časem hořet, hořet za časem a jeho využitím, být tím za čím hoří, dokonce být i oním využitím toho, co využit chtějí, a to nejhlubší potenciál pro nás vyměřeného času, který je jen a pouze tím, čím dovolíme aby byl, který zajde jen a pouze do vzdáleností, do kterých chceme sami zajít, do kterých jsme sami schopni zajít, kterými se pouhým myšlením na něj staneme, staneme nimi, takovými, jak jsme o nich snili.

Čas je únavný, když plyne pomaleji, než my potřebujeme jít. Čas je frustrující, a to když plyne rychleji, než mi můžeme jít.

Čas je dualitou, protože je právě tím, tím čím je i když tím vlastně není, což vede k tomu, že není tím, čím vlastně je. Je komplexní dualitou, protože je sám sobě svou souvislostí, ale i všemi konci provazu, který on sám sobě napíná.

Čas je to, čehož můžeme být součástí, aniž bychom věděli, že onou součástí vlastně jsme. A jsme, a to právě tím, čím čas pro nás právě vytyčený jest, čas je živoucí smrtí, a to právě díky podobnosti, kterou se smrtí má, a to takovou, že může být součástí každého jedince, pro kterého je aktuální, ale přesto je sám sebou, a i když jakýkoliv jedinec, může čas sám pro sebe dle sebe sama ovlivnit, je čas přesto sám sebou tak, jak je přesně ovlivnitelný.

Jsme nedokonalou součástí dokonalosti duality jako takové, avšak s potenciálem, být sami sobě dokonalí, a to opět dle pravidel duality. Dualita nám dává moc, moc předpokladu, toho, čím jsme byli, čím jsme a čím také budeme. Ne vždy však jsme tím, čím v rámci duality můžeme být, protože i když dualita, obojetnost, kontrastnost a satisfakce, jsou svědkem plamene času, kterým jsme my,  nikdy nevíme kudy a kam nás ku novému začátku duality čas vsadí. A proto, i když jsme schopni z jednoho konce břehu dualitu chápat, máme nakonec krom mozku i nohy, které v rámci duality, až skončí jejich práci, zapojí sebe sama, aby mohli započít nový koloběh pochopení pro svou vlastní cestu za jedinečností svou.