Chceme li, aby nás ostatní měli rádi, musíme mít rádi sami sebe. Tedy, kdybych psal životní krédo, bylo by: "Mějme rádi sami sebe, pro nás samé."
Tedy. "Mějme rádi nás samé, pro lásku u druhých." Ergo, naučme ostatní porozumění a lásce k vaší osobě.
Láska sama k sobě je chuť bojovat sám za sebe a své práva a potřeby, ale mnohdy to je také boj o chuť, vůbec něco dělat.
Jsme totiž hrdinové i záporáci, jsme bolest i uspokojení, jsme strach a odvaha, jsme zničení i tvorba, jsme boj a mír.
Bojujeme-li statečně se svými vlastními démony, jsme hrdinové. Jsme ale hrdinové, abchom prostě jenom byli hrdinové? Nebo jsme hrdninové, protože jsme v nás samých vyhráli bitvu nad zlem, svým stinným já?
Toto rozdělení vnějšího a vnitřního atributu, je konec konců určující to, zda-li budeme vnìmáni jako pozéři, nebo jako osoby, kterým o něco skutečně jde.
Co chceme tedy být? Pozér? Nebo osoba, které o něco skutečně jde? Nebo je dokonce správně obojí na jednou? Co, ale pak nepochopení z toho, že osoba zaměřená na sledování pozérství neuvidí kontrastní snahu vyjadřující něco zcela s vnitřním atributem? Tedy na křivdu? A jelikož jsme zaměřeni na obojí vnímáme právě obojí, ale ne do hloubky, do které bychom to vnímali, kdybychom se orientovali pouze na věc jedinnou.
Je tedy umění ona zlatá střední cesta, oně střední cesty ? (Za předpokladu, že rozcestí jsou vždy a všude.)
Ano, je? Možná. Nikoliv, ne. Ale ano, ano je.
Jako když kohoutek s vodou po tom, co napouštěl nádobu a vy vypli přívod vody, po vypnutí ještě upustil kousek zbytkové vody. Je to jako v životě, a ještě tak, když se nedaří, ano, jakoby to jednou nestačilo a proto, když se nedaří, tak se prostě nedaří. Takže když trochu znekonečníme ůvodnì logiku s kohoutkem, máme to samé co s životem a se samotnou, střední cestou.
Jde pochopení, že jeden správný výběr, není správným výběrem na vždy, jen jak je silný dokáže déle trvat, ale vždy je konečný, ostatně, ona frekvence opakování konců a začátkú působení výběrú je nekonečná. Stejně jako život, víme, že vždy nějaký život bude, životy jdou stále za sebou, rodíme se a umíráme, život jednotlivce končí, zatímco život, život jako takový, jako je znám, život jehož jsme podmnožinou, stále pokračuje.
Jakoby, celý život byl boj s nekonečností života samotného. Jakoby to byla nekonečná konečnost, či konečná nekonečnost. Je to jako kohoutek vody, který dokončuje svou práci několikrát, i po jeho vypnutí, i on končí na několik pokusů s faktem, že opět bude plně začínat a zase končit, je konečný v nekonečné vůli člověka se mýt, napouštět si vodu a v možné konečné nekonečnosti zdrojů, které umožňují jeho existenci s těmito zvláštními prvky. Avšak máme i my takový zdroj, nebo snad vyšší vůli? ...
Bojíme se konce v nekonečnosti. Bojíme se svého vlastního konce, jako osoby. Ale nebojíme se konce nekonečnosti, lidstva, života. Jsme nekoneční, ale v rámci kolektivu. Díky tomu, můžeme budovat hodnoty a jejich ctnosti, pomáhat a opravovat, spravovat a objevovat, tázat se a odpovídat v otázce jmémen život. Ale takovouto vlastnost máme jen a pouze v rámci kolektivu, kde se pochodeň zkušeností a hodnot přenáší z generace na generaci. Před smrtí sice skončíme život jako sobci, tedy, většina z nás, ale jak by se nám líbilo se do sobeckého světa narodit? Zajisté nelíbilo.
Budujme tedy ctnosti, pomáhejme a posouvejme se dále navzájem, bodujme budováním lepšího světa na bodovacì tabulce jménem život.
Tak udělejme před vlastním koncem, nebo ještě dřív, onu nápravu a před tím, než odejdeme.
Nechť umřeme ve světě, pro který stojí za to umírat.
Žijme svět, který se skutečně žije.
Vybudujme svět, ve kterém byste se sami chtěli narodit
Žádné komentáře:
Okomentovat