Cestou

Neřešme neustále zda-li jdeme po té správné života cestě.Řešme jestli po nějakě cestě vůbec jdeme.Je třeba mít na paměti, že abychom mohli jít, musíme mít cestu, a abychom měli cestu, musíme jít.


To, že jdeme a nevíme kam, neznamená, že nikam nedojdeme, stejně jako když jdeme a nedocházíme nikam znamená, že jenom prostě ještě nejsme tam, kam máme dojít.Proto jděme s mírem v srdci a s klidem na duši, s rázem v kroku a chutí ku dalšímu, s důvěrou k cíli a k lásce k chůzi jděme, prosté jen jděme.


Protože jen s prostostí dojdeme tam, kde ji nejvíce ocení. Proto nám žádná cesta není neschopna se časem, cestou ukázat. Proto nám žádný vlak není schopen ujet, sami jsme svým vlastním vlakem a cestou, po které jede, jedeme. Jestli my, svůj vlastní vlak na své vlastní cestě ujedeme sobě samým, jsme nejspíše ve vnitřním rozporu, který je co nejdříve nutno vyřešit. Jsme totiž nejspíše stahováni do propasti nás samých, kde jsme schopni sami sebe uvěznit a držet, dokud sami neshledáme, že jsme hodni k uvolnění z naší vlastní vazby.
To je co to dokáže způsobit rozpor, pošle nás proti nám, a tak nejsme nikam na naší vlastní cestě schpni dojít, a proto nám na stanici jménem život, nepřijíždí vlak s názvem proud času po cestě nás samých, a tak čekajíc v zásadě sami na sebe ztrácíme nárok na náš vlastní potenciál, což je náš trest, a zároveň i zločin.


Protože jen chůzí dojdeme tam, kam chceme, a dokonce tedy lze možno tu pravou cestu potkat u cesty jiné, a tak jděme, a tu pravou cestu, potkáme někde cestou.